Napiš komentář a chovej se tu hezky :)

Únor 2008

Kapitola 1.- Nešťastný život

14. února 2008 v 20:11 | Lokin |  Ztracený sen
Po nešťastném rozloučení s maminkou, si pro mě přišli dva lidé. Jeden byl ošklivý a měl knírek a druhý byl majitel stáje.
Kníratý pán dával majiteli nějaké divné papíry*.
Po chvíli si pro mě přišlo několik chlapů s ohlávkou. Nejdřív jsem utíkala, ale potom mě stejně chytili.
Nasadili mi ohlávku, a protože jsem nového majitele začala kousat, vzali si na mě bičík a vazák.
Pořád jsem se tak nějak bránila, ale stejně to nepomohlo. Nakonec mě odvedli do jakési věci se dvěmi koly, která byla připevněná k něčemu ještě divnějšímu, co mělo kola čtyři.
Poslední věcí, kterou tam udělali bylo, že mě dali do něčeho podobného stáji**.
Když majitel stáje odešel na pastvu zkontrolovat ostatní koně, ten pán s knírkem, kterého jsem pokousala, utíkal pro něco pod plachtou schovaného na lavičce. Vypadalo to jako puška. Vlastně to byla puška.


Úvod- Rozloučení

14. února 2008 v 19:56 | Lokin |  Ztracený sen
(V zemi Iltálii,v hlavním městě, v jedné stáji, která je velmi chudá.)
Když jsem poprvé otevřela oči, uviděla jsem okolo sebe lidi. Nade mnou stála maminka a utěšovala mě, že mi nic neudělají.
Do jednoho roku jsem byla s ostatními koníky ve stáji. Pak se ale stalo něco, na co nikdy nezapomenu. Když jsme byli na pastvě, přišli nějací lidé, zamířili k mamince, osedlali ji a i nauzdili.
Nasedla na ni nějaká paní a vyklusali z pastvy pryč.
Křičela jsem na ně ať se vrátí, ale ta cizí paní nejevila zájem.
Maminka se v dálce zastavila a to bylo naposled, co jsem ji uslyšela zaržát.

Kapitola 2.- Hrad

14. února 2008 v 19:54 | Aoyama |  Rise of Spirits
"Co to bylo, proboha?"posadila se Bára na postel.
Zrovna jsem jí chtěla říct, že nemám ušení, když v tom se ozval od schodů šramot.
"Hej! Už jste se doučily? Zřejmě jo. Tak hejbněte."křikla teta ze schodů.
Když jsme se k ní doploužily, strčila mi do ruky seznam věcí, které mám nakoupit a Báře strčila do ruky prachovku.
"Tak jděte. Jo, a dneska vaříš večeři ty, Vi. Chtěla bych, abys udělala něco ne moc tučného, protože lékařka řekla, že Vivian má držet dietu."
"No jo" sykla jsem a padala a padala ke dveřím, jenže naposledním schodu jsem zakopla a málem jsem spadla. Po schodech směrem nahoruběželpolštář. Faktběžel.Vyjukaně jsem na ten zázrak zírala. Mlžnýmu drakovi bych věřila, protože jsem ho viděla, ale polštář......?
Tomu jsem fakt nevěřila. Přišlápla jsem cíp polštáře, vyzývavě civící ke mně a polštář se mi od chůze po schodech nahoru a dolů podařilo zachránit. Nakonec se ze skrýše vyvalila modrá kulička, následovaná druhou, hnědožlutou kuličkou. Takže pod polštářem se zřejmě našim koťatům (Tedy Ao- to je ta první kulička , modrá perská kočka a Ki- to je prosím pěkně kulička číslo dvě, indická kočka. Obě dohromady jsou to potvůrky, ale přesto to jsou roztomilá koťátka.) podařilo zdrhnout z obývací síně, ale s divným nákladem jaksi nepatřičně trůnící na jejich zádech.
"Linkin Park na vás!" ulevila jsem si zlostně. "Nebo Eminema!" dodala jsem s mírně pozvednutým obočím.
"Nemluvilas o Eminemovi?" usmál se na mě služebný Charles shovívavě.
"Ne, nevzrušujte se." oplatila jsem mu zdvořilý úsměv. "Chtěla jsem se jen zeptat," ztišila jsem hlas: "Opravdu lékařka řekla, že je Vivian tlustá?Myslím, tu od naší tety Linn"
"Tak" usmál se Charles "prý jo. To víš, mezi služebnictvem se všechno rozkecne rychlostí blesku."
"A eště něco" řekla jsem normálně nahlas "omlouvám se za Ao a Ki a hlavně... é za ten polštář."
Podala jsem mu krvavě rudý polštář se zlatým erbem královny Fellindar.
"Díky" usmál se (znova) Charles a zmizel i s polštářem v rukou. Chvíli jsem se dívala a pak jsem si povzdechla. Jó být princeznou! Nic nedělat (vlastně kouzlit, ale nechodit na nákupy),válet se v polštářích a poslouchat Moderní hudbu... Když se to porovná se mnou... Nakupuju, žádné rudo zlaté polštáře (teda kromě těch, co přinesla mojekoťata) nemám, Moderní hudbu neposlouchám (vlastně, občas ano) a o tom, že se stanu čarodějkou řádu můžu akorát tak snít.(I když, nic není nemožné. Ale byla bych asi čarodějka nejhoršího ražení. No, Fubuki jí asi bude taky. No považte, má sice hezké vlasy sněhobílé barvy, ale nechala si do nich udělat jahodové- tj. Sytě růžové- melíry. Když jsem ji včera viděla z věže jak kráčí někam, vypadala jako lízátko Chuppa chups =). Já vím, normální lízátko je červeno-bílý, ale k nám se dostávají jen levné dovozy z Číny.) A navíc, přes naši vesnici se nedávno přehnal krysí mor (Tozn. asi před deseti lety, protože se v naší svatyni usadily předpotopní příšerky a lidé si myslí, že to jsou krysy. Když se "krysy" na nás dost vyfrkaly těch bacilů, co v sobě nosily, tak se vypařily- aspoň myslíme. No a někteří obyvatelé z naší vesnice prostě a jednoduše vzali roha.), takže tam je relativně ticho, ale tady... Musím se přiznat (což dělám extra málo), že svým koťatům kapičku závidím. Dostat se nepozorovaně téměř pod nos naší královny Fiony, nebo princezen Fubuki a Fuzuki, to se jen tak někomu nepovede. Ale vsadím boty (ve vesnici chodím většinou bos, ale tady ne), že tam je klid. A útulno. Ne jako jinde v hradu. S povzdechem jsem svůj (teda, tetin) seznam položila vedle sáčku duhové barvy, který ležel v košíku, který mi tetička vrazila a vydala jsem se po červeném koberci na nádvoří. Když jsem se tam dostala, otočila jsem se. Hrad jako celek se mi nelíbil, ale jako stavba ano. Architekt musel být perfektní. Hrad byl postaven z tzv. Vodního kamene- to byl kámen, který vypadá opravdu jak moře. Celý hrad ve dne,
i když je zataženo, vypadá jako tůňka, poměrně čistého (ale modrého, dodávám) vzhledu, a když je slunečno, vrhá duhové odlesky. Od vchodu se táhne malá terasa tvarovaná do trojúhelníku (vlastně vrchol terasy je přesně naproti středu vchodu a dolní ramena ramena končí čtyřiokna -na každou stranu- od dveří) a od vrcholu vedou schodiště až ke zdi. Kus od vrcholu s metrovou vzdáleností od sebe (na obou stranách) se tyčily sloupy, tmavé jako říčka v temné noci a po obou sloupech, které byly až u samého vrcholu terasy se táhli zlatí draci bez křídel, s otevřenou tlamou a vyplazeným jazykem. Okna byla ve zlatém rámu, nahoře do špičky.
Tak jo, řekla jsem si v duchu, otočila jsem se a vydala se do leva na tržiště. Byly to vlastně dvě řady po dvou obchodech. Jeden byl s ovocem, druhej se zeleninou, třetí s masem a čtvrtej s věcmi jako: sýry, mléko, máslo, tvaroh, bonbóny a a levný dovozy z Číny.
^_^
Pojídaly jsme salát, ale všechny-hlavně já a Barbara-jsme byly zahleděné do událostí posledních chvil.
"To je nefér! Je tu s váma nuda jako ve skleníku!" vztekala se Vivian nad talířem.
"Ve skleníku?" zeptala jsem se nezúčastněně, "Kdo ti to pro boha řekl?"
"Fuzuki"odpověděla Vivian.
"No, ta toho napovídá. Hlavně po ní nepapouškuj jako blbec." odpověděla jsem a měla chuť zeptat se, na co se jí vůbec Vivian ptala.
"Já nejsem blbec!" vykřikla Vivian popuzeně "Dáváš vůbec pozor? A nebo myslíš na Ankoku Kaishi?"
Při její poznámce jsem si vzpomněla, že se nacházím daleko od naší polo vylidněné vesničky s krysím morem...
"Je večer, jdu se projít." oznámila jsem a rychle jsem vstala od stolu.
"V kolik se asi vrátíš, Violet?" zeptala se Linn.
"Nevím, asi do sedmi budu doma." odpověděla jsem a ani se neotočila.
"Dobře, ale nechoď nikam za hradby." přikývla Linn.
Vivian mě občas opravdu vytáčela. A to je můj -už- jediný sourozenec. Jenže jí se v hradu líbí.
Najednou jsem si uvědomila, že možná Linn uprosí a my tu zůstanem, ale tuhle myšlenku jsem rychle vypudila z hlavy.
Došla jsem pod věž. Nechtělo se mi na ni šplhat, tak jsem se posadila na lavičku stojící pod věží.
Proč se vlastně chci stát čarodějku řádu? Kvůli věcem jako byl ten drak; ten nás vážně nechtěl pozvat na zmrzku (která je tady mimochodem dobrá), nebo něco podobnýho.
Může se objevit něco podobnýho a na to chci být připravená. Jenže nemám magické schopnosti...
A pak jsem si vzpomněla co mě učila matka, když ještě žila. Duch pramene...
Rozhlédla jsem se po okolí, a pak jsem jemně ťukla do dlažby pod lavičkou...
Aspoň, že ta malá mezera tam byla, jinak bych tu byla do aleluja... Počkat, co to... Ale sakra! Neee! Au! A je to v háji. Sakra, já budu vraždit! Jaký pako mělo dost NEinteligence, aby do volnejch míst mezi kamenama dalo tyhle hřebíky? A jaký pako mělo eště víc NEinteligence, aby se na ně napíchlo? Já. Ví vůbec někdo, jak to bolí když vám něco takovýho zajede pod nehty? A když vám to pod nehtama zůstane a za boha to nejde vyndat?
No jo. Fuguu*. Bezpochyby. Nemůžu se mýlit. Ach jo, kde někdo sehnal MOJE jehlice do vlasů, který zničila a SEŽRALA příšera v tom za...propadeným labyrintu? Argh, tak tohle mě dostává.
Dostaňte mě někdo z týhle propadený díry!Prosím! Já tu nechci zůstat do skonání světa!
Violet
*Zatím to není důležité :)

2. Kapitola- Osudová rána

14. února 2008 v 19:49 | LG+Aoyama |  Iris a Zapadákov
,,Ahoj Tomáši."vešla do restaurace nějaká holka.Došla k němu a vzala ho kolem krku a pak se na nás koukla a zeptala se ho:,,Nové známosti?Kdo to jsou ty dvě?"zeptala se ho pohrdavým hlasem.,,To je Stef a Iris."usmál se na ni.,,Stel a Iris?To jsou divná jména."odfrkla holka otráveně.
,,Jmenuji se Stef a NE Stel!"podotkla Stef suše.
,,To je fuk."nahodila holka s posměšným úsměv.Stef se na ni podívala vražedným pohledem, jako by jí chtěla uškrtit nebo něco takového.
,,Jsem … -"Stef chtěla něco podotknout , ale já jsem ji skončila do řeči ,jinak by se ani navzájem zabily.Protože Stef měla zaťaté pěsti.
,,To je ale podívaná,"ušklíbla jsem na ni ,,jo a jak se vlastně jmenuješ,protože oslovovat tě Ukecaná-holko z ní docela dobře,ale..."
zahlédla jsem jak se Stef hihňá a dokonce i Tomáš,ale ta Ukecaná-holka byla celá rudá zlostí (a myslím,že taky viděla jak se Tomáš hihňá).
,,Nejseš trochu drzá prcku?...-"ale Tomáš ji zarazil:,,Ona se jmenuje"ukázal na Stef,,Stef ne Stel a ona se jmenuje"ukázal na tu Ukecanou-holku,,Simona,Simona Florencová a teďka jdeme do kina,jasný Simčo?"
,,S radostí."a vlepila mu pořádnou pusu,ale Tomáš se ušklebil , a odešli.
,,Co si ta SIMONA o sobě vůbec myslí?Mrcha jedna ,ale já jí ještě ukážu,kdo je tu lepší a ty mi s tím pomůžeš Iris.Jen nemůžu pochopit,jak s ní Tomáš může chodit,vždyť je tak otravná." řekla Stef vztekle,ale pak se uklidnila.
,,A proč?Proč já?A proč mě do toho taháš?"bránila jsem se.
,,Už jsi do toho namočená,hned jak si jí oslovila."nedala se Stef.
,,No jo ale jak to chceš udělat?"zeptala jsem se.
,,Tak to ještě nevím,ale nějak to udělat musíme."odpověděla Stef ledabyle.
,,Prostě chceš říct,že od něho tu fúrii vykopneme?"vykulila jsem na ní oči.Nemůžu uvěřit,že moje vlastní sestra je taková mrcha.
,,Jo.A na její místo dosadíme … é mě.A já budu lepší jak ona."nafoukla se,ale hned ztišila hlas.,,Hele,jak s ní může Tomáš vůbec chodit?Vždyt' je žárlivá,hnusná a blbá!"
Nějak jsem na její poznámku nereagovala a skácela se na nejbližší židli a přemýšlela,jak může být Stef tak hnusná,ale bylo mi to ukradené,protože jsem byla naprosto vystresovaná z několika věcí najednou:
1.stěhování
2.museli jsme se Stef pracovat a ještě budeme
3.nade mou stojí Kudrnáč ,který ještě neodjel,a vesele švitoří o tom jaké bylo jídlo(hnusné),jaký je dům(hezký),že se rozešel s přítelkyní(nějaká velmi šťastná ženská),
a že už má novou(chudinka.a nebo je totálně blbá) a další kecy!Tak tohle je pro moje uši trochu moc.
***
Už jsme měli skoro všechno rozbalený,naštěstí mezi rozbalenými věcmi byla i moje postel.Zavřela jsem za sebou dveře svého pokojíčku a lehla jsem si na postel.Musím uznat,že to bylo nádherný ticho.Slunce právě zapadalo a do pokoje svítily poslední sluneční paprsky.Ale to ticho nevydrželo moc dlouho.
,,Iris,už mám nápad!"křičela na mě Stef až z terasy.
,,Nekřič tak Stef!Já tě slyším moc dobře!"napomenula jsem ji.
,,No jo,no jo."zabručela Stef.,,Tak poslouchej:
1.uškrtíme ji na a hodíme její pozůstatky do popelnice
2.dotáhneme ji na nějakou půdu a necháme pod ní prasknout prkna
3.nalákáme ji do lesa a ona se ztratí
4.pořídíme ji levný zájezd do Antarktidy … ne,to je moc blízko … až na Pluto
a za 5.nechám si zvětšit prsa a on bude chtít jenom mě
Tak co tomu říkáš?"říkala Stef chvíli vražedně a pak pobaveně.
Podívala jsem se na ni vážně:,,Moc drastický,agresivní a nelogický,moc drahý,a ten poslední,to ti rodiče nikdy nedovolej.Tak že si myslím,že ani jeden nevyjde.
Ale Stef jen uraženě odsekla:,,Když jsi tak chytrá,tak to vymysli sama."
,,Nějak se mi nechce."odsekla jsem a lehla jsem si zpátky na postel.Myslela jsem,že uraženě odejde,ale ona ne,ona si místo toho lehla vedle mě a objala mě .Chtěla jsem se ji zeptat,jestli je v pořádku,protože tohle děla naposledy,když mi bylo 5 let a v tý době se o mě musela starat a pak když jsme vyrostli tak to už nikdy neudělala tedy až do teď.Stefani uměla si lidi získat,kromě jejího vyvoleného sluhy,teda Tomáše.Pak nás už jen máma zavolala na večeři,která byla fakt pochoutka (myslím,že ty dobrá jídla dělá aby nám vynahradila to vybalování)měli jsme špagety,ne ty blafy jaké jsme měli ve školní jídelně ale od mámy z rodinného receptu.
Po večeři jsem šla do svého pokoje,ale chtěla jsem jít na čerství vzduch,tak jsem vyšla na terasu.Z terasy bylo vidět až na restauraci .Pak jsem najednou zahlédla Tomáše se Simonou.Děsně mě zajímalo co si tam říkají,ale pak mi to došlo.Oni se hádají!
Simona vypadala děsně naštvaně, a že se chce hádat a Tomáš zase vypadal, že se vůbec nechce hádat, a tak odešel.Když jsem se otočila, úplně jsem se lekla, protože za mnou stála Stef a zřejmě tu hádku viděla taky, protože ani nepostřehla, že jsem se jí lekla. Ale pak si mě konečně všimla a řekla:,,Viděla jsi to? Náš pár se pohádal. Ještě pár takových horkých chvil a oni se sami rozejdou!"a najednou se rozesmála na celé kolo a já jsem se k ní přidala. Nevím, co na tom bylo tak směšného, ale prostě jsme se tam smály jako dva blázni.

Anketa

2. února 2008 v 22:22 Ankety
Tak, tohle je anketa, která je snad na každým blogu xP

Rise of Spirits

2. února 2008 v 22:18 | Aoyama |  Čítárna-obsahy knížek
Violet je naštvaná, protože její sen jí doslova vybouchl před očima. A později je ještě naštvanější, protože ji někdo chce vydírat unesením její poslední a nejneoblíbenější sestry...
Autor: Aoyama
Žánr: fantasy
Kapitol: ?
Stav: rozepsaná


Obsah:
Úvod

Kapitola 1.- Drak

2. února 2008 v 20:05 | Aoyama |  Rise of Spirits
"Tak mi řekni něco o Fillish."
BUCH...
"No tak, učitelka mě bude zkoušet..."
BUCH...
"Počkej" zarazila jsem další Bářiny poznámky.
BUCH...
"Slyšelas?" zeptala jsem se.
"Ne. Co?" zavrtěla Bára svojí kudrnatou hlavou.
BUCH...
Teď se ta divná rána přiblížila natolik blízko, že by ji slyšel i hluchý člověk.
BUCH...
"Co to bylo?" trhla sebou Bára. Konečně to slyšela.
"Nevím," pokrčila jsem rameny. "možná dveře."
"Jenže žádnej průvan tu není."
"Měly bychom to ověřit?"
"Radši ne" polkla Bára.
"Neboj a pojď."
Přešly jsme chodbu. Opatrně jsem zmáčkla kliku a společně s Bárou jsem vešla dovnitř.
"Šlo to odtud."
"Z mého pokoje?"
"Jo."
"Tak to je síla." zamrkala Bára, "Hele, jsi si jistá?"
Dveře se za námi s hlasitým prásknutím zavřely. Vyvolaly šílený průvan a nás v mžiku obklopila mlha. Obě jsme se roztřásly zimou.
"Co to má proboha bejt?" drkotala Bára zuby.
"Nemám tušení!" zavrtěla jsem bezmocně hlavou a snažila se tolik netřást.
Bylo to odporné. Byl květen, docela teplo. V místnosti se topilo a to docela pořádně. A já s Bárou jsme na sobě měly slabé oblečení, takže důkaz, že se topí =) .
Ale v tu chvíli mi připadalo iracionální, že já a Bára stojíme uprostřed pokoje a zimou se klepeme jako ratlíci.
Bylo to horší. Chlad se každou vteřinou stupňoval a mlha kolem nás houstla. Bára se roztřásla ještě víc. Jenže to nebylo zimou. Bylo to strachem.
"T-to se mi nelíbí." vydrala ze sebe nakonec.
"Myslíš, že mně se to jako líbí, jo?" odsekla jsem .
Prudce jsem se otočila, jako bych chtěla odejít.
"Co je? Kam jdeš?" Vyjekla Bára.
"Prosím tě, snad se nebojíš ve svém pokoji?" Odpověděla jsem ironicky.
"Jo" Zatřásla se.
Došla jsem k topení. Bylo na 3. stupeň, což znamená, že by se mělo topit. Položila jsem na ně ruku a s úděsem jsem zjistila, že se topí.
"Vi-chan! Pozor!" křikla na mě Bára zezadu pokoje zděšeně.
"Co se děje?" Otočila jsem se.
Instinkt mi radil, abych abych uskočila, a tak jsem to udělala. Vedle mě něco s třeskotem dopadlo. Jak já miluju svoje instinkty.
"Uf" oddychla jsem si.
A pak se to stalo. Jen co ta věc dopadla, začal z ní vycházet nějaký zvuk.
Sakra, pomyslela jsem si vztekle. Co to je?
Pak jsem si uvědomila všechny spojitosti, například tu pitomou atmosféru kolem nás dvou.
"Už to chápu!"
"Co?" podivila se Bára.
"Tohle" ukázala jsem kolem sebe.
"Eh? Tak říkej!"
"No, to prásknutí vyvolalo průvan, který sem bezpochyby přinesl tu mlhu.
A ta mlha vstřebává všechno teplo, udržuje ho uvnitřsebe a k nám se nic nedostává." usmála jsem se a šla jsem směrem k Báře. Ten zvuk mi zatím nedělal žádné vrásky. A to měl (starostma člověk stárne, ale to už určo všici tady víme). Za chvíli se začal zesilovat. A potom byl tak hlasitej, že se to nedalo poslouchat. A tak vysokej!
"Au!" vykřikla jsem a zacpala si uši.
"Co je?" Podivila se Bára. "Já nic neslyším"
"Ne?"Vyjekla jsem.
Bára zavrtěla hlavou.
Vysoké frekvence, takové co slyší psi, napadlo mě. Bára se zaposlouchala, ale pak zavrtěla hlavou.
"Já nic ne-au! Co to je za vysokej zvuk?" zacpala si uši jako předtím já.
"Tenhle zvuk slyší psi." snažila jsem se překřičet zvuk.
"A my" dodala Bára.
Přikývla jsem. Ale stejně nepochopím, proč se takováhle věc stala právě mně a Báře. Nejspíš proto, že jsme vlezlý děvenky z jinýho národa.
Ještě chvíli jsme se takhle zmítaly, ale hudba nepolevovala.
"Tohle je horší než hodina hudební výchovy!" zakňučela Bára a zatřásla se.
"Hej! Třeseš se jako osika! Nechceš jít hrát do tý reklamy na to solárko, nebo co to bylo? Mohla bys hrát takovou červenou měkkou věc!"
"Co?" vykulila na mě Barbara oči.
"No, říkalo se tam nebuď rosol, ale … Budou to prodávat v lékárně … Tak promiň."
"Ne! Já půjdu do Hollywoodu a budu hrát v Pirátech z Karibiku! Vykopnu Keiru! A žádná Elizabeth se nebude konat! Zvlášť ne u Williama Turnera!" kasala se Bára.
"Jo. Budeš hrát dceru Jacka, viď? Budeš Barbara Sparrow." vyplázla jsem na ni jazyk. Ublíženě se na mě podívala a už mi chtěla něco odseknout, když v tom ztuhla.
"Nezdá se ti něco divnýho?" poškrábala se pak Bára rozpačitě na hlavě.
Opatrně jsem se rozhlédla a přikývla jsem.
Pištící psí hudba zněla sice dál, ale mlha houstla. A pak, když už to vypadalo, že se ze světa stane jen bílá šmouha, přestala mlha náhle houstnout.
Po zádech mi preběhl mráz. Nezdálo se mi to dobré. Ani trochu.
Mlžný opar se prudce zachvěl a pomalu začal směřovat do středu místnosti, a tam se spojoval a vytvářel kouli. Ta se mírně točila a najednou se proměnila v draka stočeného do klubíčka. Bára byla vystresovaná, ale pohled na dráčka jí udělal dobře.
"Uf. Už jsem myslela, že to bude horor." Oddychla si a udělala krok s napřaženou dopředu, jako ho chtěla pohladit.
"Ne! Nech toho!" Chytila jsem ji za zápěstí.
"Copak by nám ten dráček mohl ublížit?" Vyjela na mě Bára.
Jó, to se jí snadno řekne, když mně v hlavě furt, ale furt blikal nápis danger v červeným rámečku (DANGER, kdyby vám to nedošlo,poznámka autorky: zato, že to není v rámečku se hluboce omlouvám).
Najednou jako by ho danger v červeným rámečku přivolal, otočil k nám drak hlavu. Očima po nás metal blesky, jako by nás chtěl zabít.
A Bára si uvědomila, že tenhle malý a roztomilý dráček, co s malým a roztomilým dráčkem nemá nic společnýho na ni asi nebude moc hodnej, až ho pohladí.
Ne, tak tohle nejde! Lidi, buďte na mě hodný a zachovejte moje nehty! Ty na palcích nepřežily a ostatní mi rupou pod tím divným šutrem, kterýho je tu všude plno!
"C-co teď?" vykoktala se ztuhlým úsměvem na rtech; asi takhle nějak by se tvářila, kdyby jí jeden z těch dračích blesků, co ten drak metal z očí, zasáhl.
"Už vím, co uděláme!" vykřikla jsem najednou.
"Co?" Otočila ke mně Bára halvu.
"Pustíme mu Tokio Hotel!" řekla jsem vážně.
Nevyznělo to sice tak, jak mělo, ale i tak se Bára rozesmála.
Ale ten drak si toho očividně nevšímal a vyrazil ke mně.
Odrazil se, skočil a sklapl mi před nosem čelisti.
Jen taktak jsem se stihla převáhnout za sebe (i když jsem si málem přerazila páteř o topení, bylo to lepší, než do konce života, kterej by byl stejně krátkej, nosit na krku téměř rozpůlenou hlavu), abych se mu vyhla.
A v tom jsem si všimla jeho skelného výrazu.
A sakra... Co je zase tohle? Vypadá to že mě nechce sežrat...
Opatrně jsem vzhlédla a uvědomila jsem si, že tu nic (až ne třesoucí se Bělu) není. Vůbec nic. Ani drak ani mlha ani hudba.
Violet

Opening

2. února 2008 v 20:03 | Aoyama |  Rise of Spirits
Jsem rád, že už mám vše z krku. Už se mě nedrží ta hrozně ukecaná a drzá princeznička Fubuki ani ta tichá až-moc-drze-připomínající-kytku* Violet. Ale je škoda, že už všechno skončilo. Teda, možná to skončilo.
Vypadá to tak. Vrátil jsem se do vesnice a žil jsem normálně jako dřív. Byla to legrace. Potkal jsem své staré kamarády a dokonce se mi zdvojnásobily obdivovatelky.
Ale i ty můžou bejt stejně otravný jako Fubuki. Chtějí, abych jim vyprávěl, kdo jsou ty dvě holky se ketrýma jsem odešel z vesnice a nedaj pokoj a nedaj.
Tak jsem se rozhodl, že jim to převyprávím. Ale ještě něco. Chci si to zapsat, abych na to nikdy nezapomněl. Už jsem sehnal velkou knihu, která si přímo říká o to, abych ji celou popsal. Možná to bude fungovat i jako kronika našeho rodu...
Izumi
Teda, když jsem se objevila doma, všichni, včetně matky na mě byli tááák hodní... A tak milí až mě to štvalo. Já jsem přece zvyklá na to, že se mi Fuzuki posmívá, ne že se mi závistivě vyhejbá, protože je na mě máma hodnější než kdy byla na ni...
Ale pak, v největší vlně zoufalství jsem zdrhla do Ankoku Kaishi, abych si postěžovala Violet, jak jsou na mě všichni milí.
A když jsem se vrátila, máma se na mě hrozně naštvala. A tak se vše vrátilo do normálních kolejí. Fuzuki se mi posmívá, máma na mě řve a tak dál...
Ale něco se změnilo. Každé úterý vyprávím služebným, a jiným lidem v nejmenší místnosti hradu svoje velké dobrodružství. Dokonce i máma, když ji netlačí povinnosti královny přijde a poslouchá.
A tak jsem se rozhodla, že si všechno zaznamenám. A budu to vyprávět svým dcerám až budu královna. A svým vnučkám až nebudu kálovna. A ostatní si to přečtou, až budu něco úplně jiného než královna.
Fubuki
Dneska jsem se konečně dostal zpět do kláštera. Hodně se to tu změnilo, za dobu co jsem tu nebyl. Většina obyvatel se vystřídala za jiné, mnohem nesympatičtější osoby. Ale všechny měly něco solečného. Úplně všichni obyvatelé (dokonce i ti staří, které ještě pořád znám) na mě vzhlíželi s respektem.
Rozhodl jsem se, že už tu zůstanu.
Když jsem to oznámil, moje nové vlny fanoušků skákaly radostí.
Neměl jsem to dělat. Teď nebudu mít klid. Byl jsem radši jeden z mladých žáků, který vždy vzrušeně čeká na někoho úžasného, kdo by se měl vrátit se skvělými příhodami ze svého dobrodružství.
Vždycky jsem chtěl být jedním z nich. Ale teď, když jím jsem, bych se chtěl vráti ke svému starému já a... poslouchat.
No nic. Asi bych si měl všechno, co se odehrálo napsat někam na papír, abych něco nepřevyprávěl špatně, až se mě všichni budou ptát...
Akira
Tak. Píše se rok dva tisíce a něco. Je krásný počasí. Je po dešti a vzduch krásně voní. Svítí slunce a teplo prohřejvá promoklou půdu.
Nádhera.
A já teď sedím v nějaký tmavý a studený díře, která vypadá jako nově vybudovaný kanál. Má to hladký stěny, po kterých se nedá jen tak vylézt.
A jak jsem se sem dostala?
Šla jsem směrem k Temným horám a vypočítávala, jaká vlna vzbouřenců by naší vesnici mohla zaplavit, kdybych na jih někoho poslala, nebo neposlala. Na ty výpočty jsem se soustředila tolik, že jsem si nevšímala cesty a najednou jsem se ocitla tady.
To je opravdu milé. Je to tu tak tvrdý, že moje nehty nefungujou.
Ale to nevadí, snad se odtud dostanu a pomůžu dřív, než vlna zbouřenců napáchá nějaké škody.
Ve vesnici se toho moc nezměnilo. Akorát se toho teď děje tolik a moje minulost mě stíhá, že ani nevím, kam šlápnout. Tak jsem se rozhodla, že si začnu psát deník, kde vyleju všechno, co jsem zažila. Nejdřív jen tak, a až se odtud dostanu, zachytím to na papír. Možná to pozdější generace budou mít jako dobrodružnou literaturu.
Všechno to začalo se začátkem našich trojtýdenních prázdnin, ikdyž Sakura-baachan tvrdí, že vše začalo tisíc let před mým narozením.
Šla jsem se svou sestrou Vivian do hradu strávit volné dny a při tom jsem slíbila sestřence Barbaře, že jí pomůžu s její výukou, kterou měla na mizině.
Violet
*Violet pochází z národa, jehož jméno bylo odvozené od třešně (sakury), později bylo zkomoleno do výrazu "Skir" :o)

Info

2. února 2008 v 12:33 | Aoyama+LG |  About blog
Taky nám mužete napsat svoje knížky a povídky na tritecky@email.cz a my to když tak strčili na blog :)Tedy i vaším souhlasem.Jen se nezapomente podepsat but' přezdívkou nebo pravým jménem jak budete chtít :)
P.S.
Mrkněte na "čítárnu" tam máte podrobné informace o knížkách a taky je tam uvedeno po jaké době se dávají nové kapitoly.
LG (myslím,že to asi víte ale stejně :)

1.Kapitola-Stěhování

2. února 2008 v 12:30 | LG+Aoyama |  Iris a Zapadákov
STĚHOVÁNÍ

,,Irisss…!"křičela na mě máma z auta.,,Už běžím!"vykřikla jsem na mámu,ale šla jsem pomalu jako šnek,protože jsem se měli stěhovat z úža města do háje zelenýho.Nejdřív jsem si myslela,že to byl pouhý vtip,ale … vtip to nebyl.Stěhovali jsme se do malého městečka Dutov,ten název mi připomíná duté hlavy.
Vůbec jsem nechtěla opustit kámošky a už vůbec svýho kluka,tedy už bývalého kluka,Petra.
Stěhovali jsme se, proto že táta dostal práci jako zvěrolékař a máma je spisovatelka a ke všemu je na mateřský dovolený(a vůbec mají spisovatelky mateřský když jsou skoro pořád doma?) .Stará se o mýho mladšího,pořádně praštěného a hlavně uřvaného brášku Olivera, které mu je teprv jeden rok.Mám taky starší potrhlou ségru Stefani ,ale říkáme jí Stef ,které je už šestnáct let.Ona to měla s tím stěhováním o mnohem lehčí,protože svému klukovi už dala kopačky před měsícem.A její kámošky? S nima si bude dopisovat a hlavně na ICQ.Jo a zapomněla jsem mě, je mi TEPRV třináct. Musíte se mnou souhlasit,že máme divná jména což naši se jmenují Jan a Eva, ale rodiče prostě mají jen rádi cizí jména,ani nevím jak je vůbec mohlo napadnout jméno Iris.
Ale to nejsou jenom jména divná,to je i moje sestra.Má hnědé dlouhé vlasy,jako je má máma,i já mám hnědé vlasy jen trošku kratší,a nosí často sukni nebo šaty,já tedy nosím radši džíny jinak do šatů by mě museli narvat násilím.Ale co jen Stef i Oliver vypadá jako E.T. mimozemšt'an má vlasy spíš do blond jak je má táta,jen Oliver je má o dost kratší,což se k němu vůbec ale vůbec nehodí ,protože má tmavou plet'.
Když jsem došla konečně k autu cítila jsem se fakt mizerně jako nikdy jindy,komu taky by bylo do zpěvu, když má odjed hodně daleko od svých přátel.Když se naše auto rozjelo, Stefani se začetla do nějaký knížky, jako to dělá doma když se nudí a já jsem si nasadila sluchátka a zaposlouchala jsem se do mí oblíbený skupiny US5.Oliver usnul hned jak se rozjelo auto,ještě že není vzhůru jinak by jsem to asi nevydržela, protože vždycky začne pištět a pištět atd.(to je i být radši se Stefani ,která si chatuje po ICQ nebo surfuje po internetu).Protože když začne Oliver brečet, tak hodně a to dost často (hlavně večer),ale co nejhorší NAHLAS , že by se člověk naprosto cvoknul . Ten jeho jekot přežije jen asi naše rodina.
Z dálky jsem zahlédla tabulku, kde bylo nasáno: ,,Vítáme Vás v Dutově."
Konečně.Oddychla jsem si, protože sedět vedle znuděný ségry,která jen znechuceně obrací listy nějaké knížky(která je ke všemu pohádka od Olivera) tak by se člověk zbláznil a nebo by při první zastávce zdrhnul a někde v lese se picnul …
Zastavili jsme před úplnou chátrou.I když byla velká,případný blesk by ji rozmetal na kusy.Měla bílou barvu do béžová a střecha vypadala,že se každou vteřinou zhroutí,ale okna a dveře vypadaly docela nově,aspoň něco.Před domem už stál Kudrnáč, no tedy jmenuje se Martin Superbus.Zní to opravdu divně , ale opravdu se tak jmenuje ,,Superbus",ale super teda vůbec není.Asi nevíte,proč mu říkáme se Stef a i s mámou Kudrnáč ( i když nás táta vždycky napomene).Má totiž hodně kudrnaté vlasy.Jeho oblek je už tisíc let starý.Myslím si, že ten jeho oblek chudák ještě ani neví co to je čistírna.
Martin je tatínkův kamarád,ale i jeho agent , který nám měl ukázat tuhle chátru(bohužel).Zeptala jsem se Kudrnáče,jestli se ta barabizna při první bouřce nerozpadne.Ale on mi řekl:,,To není žádná barabizna ani chátra,i když to na první pohled vypadá,že …"
,,No to určitě!"přerušila ho otráveně Stef.
,,No tak holky není to tak zlé."povzbuzoval nás táta. Ale já jsem se cítila pořád otráveně,ale Kudrnáč se asi cítil jinak ,protože s na Stef díval Vraženým pohledem.
Kudrnáč otevřel dveře našeho "krásného" domku.Uvnitř to bylo úplně …ÚŽASNÝ!Ani byste nepoznali, že je to ta chátra.Hala byla obrovská , větší něž byl můj pokojíček ve městě.Na zemi se leskly dlaždičky.Kudrnáč nám vyprávěl,kdo tam před námi bydlel….bla,bla,bla a další nesmysli.Až konečně jsme dorazili do mého jenom mého nového,velkého,krásného prostě mého pokoje.
Je obří, je aspoň 2x větší něž můj bývalí pokojíček,který jsem měla dohromady se Stef. Pokojíček měl překrásný výhled z terasy.Terasa spojovala můj pokoj se Stefaniným pokojem,a tak dále to pokračovalo.
Možná,že jsem se unáhlila … ŠOK!To snad není možný,táta pozval Kudrnáče na oběd,ale co horší ,s námi!To bude dlouhý oběd, protože když se Kudrnáč rozkecá,tak ho už nikdo nezastaví, jak to bývá pokaždé.
Šli jsme do místní restaurace,která se jmenuje " U Duty" , ale já tomu říkám "U Dutých hlav".
Vešli jsme do restaurace … a Stef se ihned zakoukala do jednoho kluka,který tam obsluhoval hosty.
,,To je ale fešák."zasnila se Stef.
,,Áá,naše princezna se zabouchala do neznámého sluhy."popichovala jsem ji, ale hned na to jsem dostala od ní pohlavek.
,,Auuu,to bolelo!"vyjekla jsem a ublíženě jsem se na Stef zadívala.
,,Tak mě nepruď, ty škvrně!"vyjela na mě vítězným hlasem.Ale já jsem se jen tak nevzdala:,,Jsem jen o tři roky mladší."
,,No a co?!Prcek jsi stejně!A ještě,že tě už nemusím trpět ve svém pokoji." zasyčela na mě Stef.,,Jo.Tam si budeš moct dopisovat s tím svým tajemným sluhou!Jdu ti sehnat jeho mobil!Teda,jestli nějakej vůbec má ."Vyplázla jsem na Stefani jazyk a zdrhla jsem za Neznámým sluhou.Stefani za mnou zběsile běžela,protože ví,že jsem toho schopná dodržet co jsem řekla.
,,To si vypiješ Iris Honsová!"řvala jako pominutá a dál mě stíhala jako policajt zločince.A pak se to stalo já jsem zakopla,spadla a narazila si svůj nos. A Stef ? ta dopadla do měkkého , protože ji Neznámý chytil.To není fér!Proč ona a ne já?!Celá rudá,se Stef Neznámému omlouvala,protože když jí chytil,upustil tác se sklenicemi,která se -naneštěstí- rozbily vedla mého naraženého nosu.Stefani se omlouvala hodně potupně (teda,omlouvala se až moc potupně).
,,To je dobrý."odpověděl Neznámý.,,Moc se omlouvám . Jo, a jmenuji se Stefani,ale říkej mi Stef.Právě jsme se přestěhovali se svojí rodinou do toho velkého,starého domu.A ten skrček je můj příbuzný ."říká Stef (no ne ta na to jde pořádně rychle).Já jí tak nesnáším.,,To nic, to já znám,taky mám mladší sestru Kláru. Jo a já se jmenuji …"To už nestihl doříct,protože se k nám už pěkně naštvaně řítil kroky našich.,,Co to má znamenat děvčata."řekl táta pořádně rozzlobeně.Obě dvě jsme mlčky stály a dívaly se na sebe jako bychom řekly " O co tu jde?My jsme nic neudělali!"ale táta dodal :,,Vždyť naší rodinu zesměšňujete."
,,Prcek nás ztrapnil už dost.A ke všemu to nebyla moje vina."odsekla otráveně Stef. ,,Ouuu, už se k nám blíží hospodský!Zdrhněte!"ale dřív než jsem stihla zdrhnout, mě pevně chytil taťka.A pak se dohodl s hospodským,že za škodu budeme pracovat Celý víkend v restauraci.Stef to nevadilo,protože bude trávit více času se svým Ještě-stále-neznámým-sluhou.Ale co já? Já jsem v tom nevinně(tedy skoro)!!Já chtěla jen pomoc !Že by to byl trest za to,že jsem chtěla zdrhnout jako malý dětsko?No jasně,že … ne!Nebo ano?Nebo ne?Já nevím!To,je už jedno…stejně budu makat až se ze mě bude kouřit,ať je to mým pokusem o útěk,nebo ne.Musím říct ,že v té restauraci bylo pěkně zalidněno.Tak že z tohoto důvodu jsem usoudila,že o víkendu tak bude ještě víc zalidněno (aspoň to tak bývá).
,,Takže nám už můžeš prozradit svoje jméno,co?"dalo by se říct , že s nim Stef flirtuje.
,,No ,jasně , že jo. Jsem Tomáš Duta a můj otec vlastní tuhle restauraci.A proto tady pomáhám."vsadila bych se , že Tomáš se Stef taky flirtuje,ale pak se NĚCO stalo(ale to vám řeknu později).
To co právě řekl Tomáš jsme stály v šoku.Ale kdyby jste se pořádně zamysleli, tak by to bylo docela jasný. Tak hezkej (docela) kluk tu dělal místo toho aby si užíval tak je to pochopitelný.Ale mě a Stef to nějak necvaklo,tak že jsme tam jen stály než nás Josef , tedy otec Tomáše nepřerušil.,,Hejbněte sebou dětska.Zákazníci čekají."zavelel a odkráčel zpět.Dozvěděli jsme se od Tomáše,že jeho rodiče se jmenují Josef a Helena,ani byste neřekly,že Josef je Tomášův táta.Josef je takovej dalo by se říct bručoun( jinak je fajn,jen se chová v práci profesionálně).Je trochu při těle (tak trochu) a nosí zástěru jako pořádnej hospodskej.Má hnědé vlasy dost hodně na krátko. Helena má docela štíhlou postavu(ani byste neřekli,že ti dva jsou manželé) a v restauraci pracuje jako šéfkuchařka. Její blond vlasy (které má i Tomáš) jí krásně splývaly s očima.A Tomáš je vysokej a podle Stef i svalnatej,což já si to tedy nemyslím.Vlasy má akorát krátký.Podle Stef to byl ten nejhezčí kluk co viděla,ale já mám svůj bodovací systém:
1.slizouni (kam také patří Kudrnáč)
2.hnusouni
3.obyčejní
4.ucházejcí
5.hezký,krásný(kam patří Petr)
Tomáše by jsem zařadila do skupiny číslo 4.,protože je docela hezkej,ale abych s nim chodila tak to zese ne.
,,Uf,to teda byla makačka."sténala jsem ,když už byl konec směny.
,,Jo to teda byla."přidala se ke mně Stef, ale Tomáš se jen usmál, byl na to už zvyklej.
Ale pak se stalo to NĚCO,co jsme obě dvě stály v šoku s otevřenou pusou a s očima do kořán.Protože do restaurace vešla osoba (to je něco),která změnila Stefaniny sny o Tomášovi.
,,Ahoj Tomáši."pozdravila ho ta osoba.


Iris a Zapadákov

2. února 2008 v 11:06 Čítárna-obsahy knížek

Iris se musí z velkoměsta odstěhovat do malého města Dutov,i když se jí vůbec nechce opustit velkoměsto.Nejhorší na tom je,že hned jak přijedou obrátí místní restauradci vzhůru nohama ...
Autor: Aoyama+LG
Žánr: romantická komedie
Kapitol: ?
Stav: rozepsaná

Obsah: