Napiš komentář a chovej se tu hezky :)

Kapitola 1.- Drak

2. února 2008 v 20:05 | Aoyama |  Rise of Spirits
"Tak mi řekni něco o Fillish."
BUCH...
"No tak, učitelka mě bude zkoušet..."
BUCH...
"Počkej" zarazila jsem další Bářiny poznámky.
BUCH...
"Slyšelas?" zeptala jsem se.
"Ne. Co?" zavrtěla Bára svojí kudrnatou hlavou.
BUCH...
Teď se ta divná rána přiblížila natolik blízko, že by ji slyšel i hluchý člověk.
BUCH...
"Co to bylo?" trhla sebou Bára. Konečně to slyšela.
"Nevím," pokrčila jsem rameny. "možná dveře."
"Jenže žádnej průvan tu není."
"Měly bychom to ověřit?"
"Radši ne" polkla Bára.
"Neboj a pojď."
Přešly jsme chodbu. Opatrně jsem zmáčkla kliku a společně s Bárou jsem vešla dovnitř.
"Šlo to odtud."
"Z mého pokoje?"
"Jo."
"Tak to je síla." zamrkala Bára, "Hele, jsi si jistá?"
Dveře se za námi s hlasitým prásknutím zavřely. Vyvolaly šílený průvan a nás v mžiku obklopila mlha. Obě jsme se roztřásly zimou.
"Co to má proboha bejt?" drkotala Bára zuby.
"Nemám tušení!" zavrtěla jsem bezmocně hlavou a snažila se tolik netřást.
Bylo to odporné. Byl květen, docela teplo. V místnosti se topilo a to docela pořádně. A já s Bárou jsme na sobě měly slabé oblečení, takže důkaz, že se topí =) .
Ale v tu chvíli mi připadalo iracionální, že já a Bára stojíme uprostřed pokoje a zimou se klepeme jako ratlíci.
Bylo to horší. Chlad se každou vteřinou stupňoval a mlha kolem nás houstla. Bára se roztřásla ještě víc. Jenže to nebylo zimou. Bylo to strachem.
"T-to se mi nelíbí." vydrala ze sebe nakonec.
"Myslíš, že mně se to jako líbí, jo?" odsekla jsem .
Prudce jsem se otočila, jako bych chtěla odejít.
"Co je? Kam jdeš?" Vyjekla Bára.
"Prosím tě, snad se nebojíš ve svém pokoji?" Odpověděla jsem ironicky.
"Jo" Zatřásla se.
Došla jsem k topení. Bylo na 3. stupeň, což znamená, že by se mělo topit. Položila jsem na ně ruku a s úděsem jsem zjistila, že se topí.
"Vi-chan! Pozor!" křikla na mě Bára zezadu pokoje zděšeně.
"Co se děje?" Otočila jsem se.
Instinkt mi radil, abych abych uskočila, a tak jsem to udělala. Vedle mě něco s třeskotem dopadlo. Jak já miluju svoje instinkty.
"Uf" oddychla jsem si.
A pak se to stalo. Jen co ta věc dopadla, začal z ní vycházet nějaký zvuk.
Sakra, pomyslela jsem si vztekle. Co to je?
Pak jsem si uvědomila všechny spojitosti, například tu pitomou atmosféru kolem nás dvou.
"Už to chápu!"
"Co?" podivila se Bára.
"Tohle" ukázala jsem kolem sebe.
"Eh? Tak říkej!"
"No, to prásknutí vyvolalo průvan, který sem bezpochyby přinesl tu mlhu.
A ta mlha vstřebává všechno teplo, udržuje ho uvnitřsebe a k nám se nic nedostává." usmála jsem se a šla jsem směrem k Báře. Ten zvuk mi zatím nedělal žádné vrásky. A to měl (starostma člověk stárne, ale to už určo všici tady víme). Za chvíli se začal zesilovat. A potom byl tak hlasitej, že se to nedalo poslouchat. A tak vysokej!
"Au!" vykřikla jsem a zacpala si uši.
"Co je?" Podivila se Bára. "Já nic neslyším"
"Ne?"Vyjekla jsem.
Bára zavrtěla hlavou.
Vysoké frekvence, takové co slyší psi, napadlo mě. Bára se zaposlouchala, ale pak zavrtěla hlavou.
"Já nic ne-au! Co to je za vysokej zvuk?" zacpala si uši jako předtím já.
"Tenhle zvuk slyší psi." snažila jsem se překřičet zvuk.
"A my" dodala Bára.
Přikývla jsem. Ale stejně nepochopím, proč se takováhle věc stala právě mně a Báře. Nejspíš proto, že jsme vlezlý děvenky z jinýho národa.
Ještě chvíli jsme se takhle zmítaly, ale hudba nepolevovala.
"Tohle je horší než hodina hudební výchovy!" zakňučela Bára a zatřásla se.
"Hej! Třeseš se jako osika! Nechceš jít hrát do tý reklamy na to solárko, nebo co to bylo? Mohla bys hrát takovou červenou měkkou věc!"
"Co?" vykulila na mě Barbara oči.
"No, říkalo se tam nebuď rosol, ale … Budou to prodávat v lékárně … Tak promiň."
"Ne! Já půjdu do Hollywoodu a budu hrát v Pirátech z Karibiku! Vykopnu Keiru! A žádná Elizabeth se nebude konat! Zvlášť ne u Williama Turnera!" kasala se Bára.
"Jo. Budeš hrát dceru Jacka, viď? Budeš Barbara Sparrow." vyplázla jsem na ni jazyk. Ublíženě se na mě podívala a už mi chtěla něco odseknout, když v tom ztuhla.
"Nezdá se ti něco divnýho?" poškrábala se pak Bára rozpačitě na hlavě.
Opatrně jsem se rozhlédla a přikývla jsem.
Pištící psí hudba zněla sice dál, ale mlha houstla. A pak, když už to vypadalo, že se ze světa stane jen bílá šmouha, přestala mlha náhle houstnout.
Po zádech mi preběhl mráz. Nezdálo se mi to dobré. Ani trochu.
Mlžný opar se prudce zachvěl a pomalu začal směřovat do středu místnosti, a tam se spojoval a vytvářel kouli. Ta se mírně točila a najednou se proměnila v draka stočeného do klubíčka. Bára byla vystresovaná, ale pohled na dráčka jí udělal dobře.
"Uf. Už jsem myslela, že to bude horor." Oddychla si a udělala krok s napřaženou dopředu, jako ho chtěla pohladit.
"Ne! Nech toho!" Chytila jsem ji za zápěstí.
"Copak by nám ten dráček mohl ublížit?" Vyjela na mě Bára.
Jó, to se jí snadno řekne, když mně v hlavě furt, ale furt blikal nápis danger v červeným rámečku (DANGER, kdyby vám to nedošlo,poznámka autorky: zato, že to není v rámečku se hluboce omlouvám).
Najednou jako by ho danger v červeným rámečku přivolal, otočil k nám drak hlavu. Očima po nás metal blesky, jako by nás chtěl zabít.
A Bára si uvědomila, že tenhle malý a roztomilý dráček, co s malým a roztomilým dráčkem nemá nic společnýho na ni asi nebude moc hodnej, až ho pohladí.
Ne, tak tohle nejde! Lidi, buďte na mě hodný a zachovejte moje nehty! Ty na palcích nepřežily a ostatní mi rupou pod tím divným šutrem, kterýho je tu všude plno!
"C-co teď?" vykoktala se ztuhlým úsměvem na rtech; asi takhle nějak by se tvářila, kdyby jí jeden z těch dračích blesků, co ten drak metal z očí, zasáhl.
"Už vím, co uděláme!" vykřikla jsem najednou.
"Co?" Otočila ke mně Bára halvu.
"Pustíme mu Tokio Hotel!" řekla jsem vážně.
Nevyznělo to sice tak, jak mělo, ale i tak se Bára rozesmála.
Ale ten drak si toho očividně nevšímal a vyrazil ke mně.
Odrazil se, skočil a sklapl mi před nosem čelisti.
Jen taktak jsem se stihla převáhnout za sebe (i když jsem si málem přerazila páteř o topení, bylo to lepší, než do konce života, kterej by byl stejně krátkej, nosit na krku téměř rozpůlenou hlavu), abych se mu vyhla.
A v tom jsem si všimla jeho skelného výrazu.
A sakra... Co je zase tohle? Vypadá to že mě nechce sežrat...
Opatrně jsem vzhlédla a uvědomila jsem si, že tu nic (až ne třesoucí se Bělu) není. Vůbec nic. Ani drak ani mlha ani hudba.
Violet
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.