Napiš komentář a chovej se tu hezky :)

Kapitola 2.- Hrad

14. února 2008 v 19:54 | Aoyama |  Rise of Spirits
"Co to bylo, proboha?"posadila se Bára na postel.
Zrovna jsem jí chtěla říct, že nemám ušení, když v tom se ozval od schodů šramot.
"Hej! Už jste se doučily? Zřejmě jo. Tak hejbněte."křikla teta ze schodů.
Když jsme se k ní doploužily, strčila mi do ruky seznam věcí, které mám nakoupit a Báře strčila do ruky prachovku.
"Tak jděte. Jo, a dneska vaříš večeři ty, Vi. Chtěla bych, abys udělala něco ne moc tučného, protože lékařka řekla, že Vivian má držet dietu."
"No jo" sykla jsem a padala a padala ke dveřím, jenže naposledním schodu jsem zakopla a málem jsem spadla. Po schodech směrem nahoruběželpolštář. Faktběžel.Vyjukaně jsem na ten zázrak zírala. Mlžnýmu drakovi bych věřila, protože jsem ho viděla, ale polštář......?
Tomu jsem fakt nevěřila. Přišlápla jsem cíp polštáře, vyzývavě civící ke mně a polštář se mi od chůze po schodech nahoru a dolů podařilo zachránit. Nakonec se ze skrýše vyvalila modrá kulička, následovaná druhou, hnědožlutou kuličkou. Takže pod polštářem se zřejmě našim koťatům (Tedy Ao- to je ta první kulička , modrá perská kočka a Ki- to je prosím pěkně kulička číslo dvě, indická kočka. Obě dohromady jsou to potvůrky, ale přesto to jsou roztomilá koťátka.) podařilo zdrhnout z obývací síně, ale s divným nákladem jaksi nepatřičně trůnící na jejich zádech.
"Linkin Park na vás!" ulevila jsem si zlostně. "Nebo Eminema!" dodala jsem s mírně pozvednutým obočím.
"Nemluvilas o Eminemovi?" usmál se na mě služebný Charles shovívavě.
"Ne, nevzrušujte se." oplatila jsem mu zdvořilý úsměv. "Chtěla jsem se jen zeptat," ztišila jsem hlas: "Opravdu lékařka řekla, že je Vivian tlustá?Myslím, tu od naší tety Linn"
"Tak" usmál se Charles "prý jo. To víš, mezi služebnictvem se všechno rozkecne rychlostí blesku."
"A eště něco" řekla jsem normálně nahlas "omlouvám se za Ao a Ki a hlavně... é za ten polštář."
Podala jsem mu krvavě rudý polštář se zlatým erbem královny Fellindar.
"Díky" usmál se (znova) Charles a zmizel i s polštářem v rukou. Chvíli jsem se dívala a pak jsem si povzdechla. Jó být princeznou! Nic nedělat (vlastně kouzlit, ale nechodit na nákupy),válet se v polštářích a poslouchat Moderní hudbu... Když se to porovná se mnou... Nakupuju, žádné rudo zlaté polštáře (teda kromě těch, co přinesla mojekoťata) nemám, Moderní hudbu neposlouchám (vlastně, občas ano) a o tom, že se stanu čarodějkou řádu můžu akorát tak snít.(I když, nic není nemožné. Ale byla bych asi čarodějka nejhoršího ražení. No, Fubuki jí asi bude taky. No považte, má sice hezké vlasy sněhobílé barvy, ale nechala si do nich udělat jahodové- tj. Sytě růžové- melíry. Když jsem ji včera viděla z věže jak kráčí někam, vypadala jako lízátko Chuppa chups =). Já vím, normální lízátko je červeno-bílý, ale k nám se dostávají jen levné dovozy z Číny.) A navíc, přes naši vesnici se nedávno přehnal krysí mor (Tozn. asi před deseti lety, protože se v naší svatyni usadily předpotopní příšerky a lidé si myslí, že to jsou krysy. Když se "krysy" na nás dost vyfrkaly těch bacilů, co v sobě nosily, tak se vypařily- aspoň myslíme. No a někteří obyvatelé z naší vesnice prostě a jednoduše vzali roha.), takže tam je relativně ticho, ale tady... Musím se přiznat (což dělám extra málo), že svým koťatům kapičku závidím. Dostat se nepozorovaně téměř pod nos naší královny Fiony, nebo princezen Fubuki a Fuzuki, to se jen tak někomu nepovede. Ale vsadím boty (ve vesnici chodím většinou bos, ale tady ne), že tam je klid. A útulno. Ne jako jinde v hradu. S povzdechem jsem svůj (teda, tetin) seznam položila vedle sáčku duhové barvy, který ležel v košíku, který mi tetička vrazila a vydala jsem se po červeném koberci na nádvoří. Když jsem se tam dostala, otočila jsem se. Hrad jako celek se mi nelíbil, ale jako stavba ano. Architekt musel být perfektní. Hrad byl postaven z tzv. Vodního kamene- to byl kámen, který vypadá opravdu jak moře. Celý hrad ve dne,
i když je zataženo, vypadá jako tůňka, poměrně čistého (ale modrého, dodávám) vzhledu, a když je slunečno, vrhá duhové odlesky. Od vchodu se táhne malá terasa tvarovaná do trojúhelníku (vlastně vrchol terasy je přesně naproti středu vchodu a dolní ramena ramena končí čtyřiokna -na každou stranu- od dveří) a od vrcholu vedou schodiště až ke zdi. Kus od vrcholu s metrovou vzdáleností od sebe (na obou stranách) se tyčily sloupy, tmavé jako říčka v temné noci a po obou sloupech, které byly až u samého vrcholu terasy se táhli zlatí draci bez křídel, s otevřenou tlamou a vyplazeným jazykem. Okna byla ve zlatém rámu, nahoře do špičky.
Tak jo, řekla jsem si v duchu, otočila jsem se a vydala se do leva na tržiště. Byly to vlastně dvě řady po dvou obchodech. Jeden byl s ovocem, druhej se zeleninou, třetí s masem a čtvrtej s věcmi jako: sýry, mléko, máslo, tvaroh, bonbóny a a levný dovozy z Číny.
^_^
Pojídaly jsme salát, ale všechny-hlavně já a Barbara-jsme byly zahleděné do událostí posledních chvil.
"To je nefér! Je tu s váma nuda jako ve skleníku!" vztekala se Vivian nad talířem.
"Ve skleníku?" zeptala jsem se nezúčastněně, "Kdo ti to pro boha řekl?"
"Fuzuki"odpověděla Vivian.
"No, ta toho napovídá. Hlavně po ní nepapouškuj jako blbec." odpověděla jsem a měla chuť zeptat se, na co se jí vůbec Vivian ptala.
"Já nejsem blbec!" vykřikla Vivian popuzeně "Dáváš vůbec pozor? A nebo myslíš na Ankoku Kaishi?"
Při její poznámce jsem si vzpomněla, že se nacházím daleko od naší polo vylidněné vesničky s krysím morem...
"Je večer, jdu se projít." oznámila jsem a rychle jsem vstala od stolu.
"V kolik se asi vrátíš, Violet?" zeptala se Linn.
"Nevím, asi do sedmi budu doma." odpověděla jsem a ani se neotočila.
"Dobře, ale nechoď nikam za hradby." přikývla Linn.
Vivian mě občas opravdu vytáčela. A to je můj -už- jediný sourozenec. Jenže jí se v hradu líbí.
Najednou jsem si uvědomila, že možná Linn uprosí a my tu zůstanem, ale tuhle myšlenku jsem rychle vypudila z hlavy.
Došla jsem pod věž. Nechtělo se mi na ni šplhat, tak jsem se posadila na lavičku stojící pod věží.
Proč se vlastně chci stát čarodějku řádu? Kvůli věcem jako byl ten drak; ten nás vážně nechtěl pozvat na zmrzku (která je tady mimochodem dobrá), nebo něco podobnýho.
Může se objevit něco podobnýho a na to chci být připravená. Jenže nemám magické schopnosti...
A pak jsem si vzpomněla co mě učila matka, když ještě žila. Duch pramene...
Rozhlédla jsem se po okolí, a pak jsem jemně ťukla do dlažby pod lavičkou...
Aspoň, že ta malá mezera tam byla, jinak bych tu byla do aleluja... Počkat, co to... Ale sakra! Neee! Au! A je to v háji. Sakra, já budu vraždit! Jaký pako mělo dost NEinteligence, aby do volnejch míst mezi kamenama dalo tyhle hřebíky? A jaký pako mělo eště víc NEinteligence, aby se na ně napíchlo? Já. Ví vůbec někdo, jak to bolí když vám něco takovýho zajede pod nehty? A když vám to pod nehtama zůstane a za boha to nejde vyndat?
No jo. Fuguu*. Bezpochyby. Nemůžu se mýlit. Ach jo, kde někdo sehnal MOJE jehlice do vlasů, který zničila a SEŽRALA příšera v tom za...propadeným labyrintu? Argh, tak tohle mě dostává.
Dostaňte mě někdo z týhle propadený díry!Prosím! Já tu nechci zůstat do skonání světa!
Violet
*Zatím to není důležité :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.