Napiš komentář a chovej se tu hezky :)

Březen 2008

Shrnutí za březen 2008

28. března 2008 v 17:55 Shrnutí za měsíc...
Abyste věděli, co tu bude napsané, protože je tu ten článek prakticky poprvé; budou tu informace o změně aktualizací u povídek, co všechno bylo tenhle měsíc aktualizované a o kolik, co tu je úplně nově a co o čem se čeká, že se tu v brzku objeví.
Aktualizované byly všechny povídky o jeden díl.
Objevila se tu nová autorka- Berage a její povídka o koních má pravidelnou aktualizaci a první kapitolku.
A čeká se, že přijde nová povídka pro všechny, kdo mají rádi koně od Lokina (Ztracený sen),a od LG(Iris a Zapadákov),kdo má rád dívčí romány.Případně od jiných autorů. Také se tu možná objeví krátké povídky, třeba jen na dvě části, nebo jen na jednu.

Patronka koní

28. března 2008 v 17:54 | Berage |  Čítárna-obsahy knížek
Povídka o dívce, která má ráda koně, zažívá s nimi a se svými přáteli různá dobrodružství a přitom se snaží zjistit cosi o tajemné dívce, která je mimochodem její vzor, a která se nebála za své koně položit život- o Patronce koní.
Autor: Berage
Žánr: fantasy
Kapitol: ?
Stav: rozepsaná

Obsah:

Kapitola 1.- Hřebčín

28. března 2008 v 17:44 | Berage |  Patronka koní
V jednom malém městečku je krásná stáj. Je tam 36 koní různých plemen, 3 psi- Mendy, Ir a Jerry a asi 7 koček. Stáj patří rodině Freedových. Mají dceru Martinu, které je 13 let. Její mamka se jmenuje Lucie a otec Pavel. Už od mala se Marťa učila
jezdit na koních. Marťa má obzvlášť ráda krásného koně haflinga jménem
Blesík. Chodí k ní její nejlepší kamarádka Dominika, která také jezdí na koních.
Stáje jsou rozdělené na 3 části- boxy, stání a boxy pro matky a zraněné. Výběhy jsou 2 a velmi velké. První je z jedné strany stájí před boxy a druhý je před boxy matek a zraněných. Vedle boxů je velký sklad žrádla a balíků se senem a slámou, mezi boxy a stáním je malá boudička se sedlama a uzdami. Ke stání je připojeno místo ke koupání koní. Všude je krásná příroda a nedaleko stáje teče čistá řeka, do které se chodí koně v létě plavit. Kousek dál je krásný les, který začíná břízami a hlouběji je zarostlý smrky. Hned vedle stájí je louka, po které se dostanete na krásnou cestičku akorát pro dva koně. Ta vede dál až k malé zřícenině. Na proti staji je kolbiště a hala.
O této zřícenině se vypráví pověst,že kdysi dávno tu žila dívka, která
měla 2 koně Star a Mirage. Byly to 2 klisny. Někdo jí je chtěl ukrást,ale dívka se
nevzdala. Chtěla své koně zpátky. Hledala je až přišla k velké temné jeskyně nad
kterou stál malý hrad. Dívka vešla do vnitř a zachránila své koně, ale sama už
nikdy z jeskyně nevyšla. Od té doby se jí říká patronka koní. Položila za ně
život.
Vždycky jsem chtěla být jako ona-patronka koní!A proto se dobře starám o
naše koně.
Ráno vždy vstanu jako první a dám koním snídani.Okolo deváté hodiny do
stáje začínají chodit děti, které nám pomáhají s hřebelcováním koní a úklidem
stáje. Já uklízím vždy s nimi, pomáhám jim, radím.... Koně jsou vždy ve výběhu a po
druhé hodině se pro ně jde a odvedou se do stájí. Jenom pár dětí tam chodí i
jezdit, proto vezmeme 2-3 koně, které si děti připraví a jdeme jezdit na kolbiště
na lonž, kde je lonžuje moje mamka Lucie a táta Pavel. Já zatím vodím koně s dětmi
který ještě nelonžujou nebo teprve půjdou. Na jednom koni jezdí maximálně 2
děti, které jezdí asi tak 10 min. Občas tam přijde i Zuzka, kamarádka mých rodičů, která umí jezdit a bere lidi na vyjížďky i na lonž. Ta tam přijede dvakrát
týdně.Pak si vezmu Blesíka a Dominika Jess(to je fríský kůň) a jedeme buď na
kolbiště nebo na vyjížďku k malé zřícenině. Moc se nám to líbí.Je tam krásný
výhled na přírodu.
Vždy před závody, které jezdí mamka s tátou připravujeme koně na parkur i na malou drezuru. Proto se někdy učastníme i my dětských závodů. Po ježdění je opět dáme do výběhu.Večer koně přivedeme a opět vyčístíme,když všichni odejdou, dám jim večeři a jdu domů.
Bydlíme v malém domečku hned vedle stáje.

Kapitola 2.- Podivné zvuky

28. března 2008 v 17:40 | Lokin |  Ztracený sen
Po vyslyšení příběhu,jsem se rozhodla,že Monice pomůžu.Shadow mi řekl,že mi pomůže taky.Ale jelikož jsem byla unavená, řekla jsem mu, ať ještě počká, že se nejdříve vyspíme.
"Ráno moudřejší večera," řekla jsem a potom jsem pomalu zavřela oči.
Někdy asi ve tři hodiny jsem se probudila, protože jsem uslyšela divný šramot.
Jakmile jsem se podívala vedle sebe, můj kamarád Shadow tam nebyl. Hned jsem se začala ohlížet a ržát. Ale odpovědi jsem se bohužel nedočkala. Vzpomněla jsem si na odloučení s maminkou a další odloučení bych už asi nesnesla. Rozhodla jsem se, že se půjdu po svém kamarádovi podívat. Tři, dva, jedna a tééééď. Přeskočila jsem jen tak, tak svůj box.
"Aůůů!" uslyšela jsem jak někdo křičí.
Šla jsem se podívat, co se děje, a kde je můj kamarád. Vyšla jsem ze stáje a už jsem jen s leknutím sledovala, jak někdo bere Shadowa a dává ho násilím do toho samého boxu, jakým jsem se sem do nové stáje dostala.
Když zavřel dveře toho pojízdného boxu, utíkala jsem rychle za nimi. Ale tak rychle, jak jelo auto jsem utíkat nemohla.
Auto s boxem se rozjelo a můj kamarád mi zmizel z dohledu. Zaržála jsem a Shadow mi odpověděl a začal v tom boxu vyvádět. Jeho box se začal nebezpečně naklánět ze strany na stranu. Strachy se mi zastavilo srdce, ale to mě nepřimělo zastavit. Náhle se box převrátil na stranu. Auto zastavilo a zloděj utíkal z místa činu.
V boxu, co byl Shadow, se nic nehnulo. Strachy jsem zaržála, ale nikdo mi neodpověděl.
Utíkala jsem k tomu boxu a co vidím, Shadow nedýchá.
Nevěděla jsem co mám dělat. Otevřela jsem dveře boxu a snažila jsem se Shadowa vytáhnout.
Mezitím přiběhla jeho maminka a začala mi pomáhat.
Po deseti minutách, co jsme začali se záchranou, se Shadow postavil na nohy a už mu bylo dobře.
Jeho maminka se na mě rozzlobeně podívala a začala na mě křičet: "Proč si mě nevzbudila a proč jsi ho nezachránila!"
Do očí se mi hnaly slzy. Maminka si vzala Shadowa a šla s ním zpět do stáje. Potlačovala jsem slzy, ale stejně jsem se rozplakala. Už mi oba dva rozmazaně mizeli v dálce. Šla jsem krokem za nimi.

3.Kapitola- Chci jen zmrzlinu!

28. března 2008 v 17:38 Iris a Zapadákov
,,Stefani!Iris!Pojďte dolu na snídani!" volala na nás máma z kuchyně.
,,Už běžíme!" křikly jsme jednohlasně.
Běžela jsem dolů krásně umytá a pěkně hladová.Snídaně už byla na stole a jen stačilo si k ní sednout a jíst až k prasknutí. Byla tam krásně vonící slanina s ještě krásnějšími a voňavějšími volskými oky, no co dodat, prostě nádhera.
,,Ta snídaně byla vynikající zlato!" pochválil taťka mamku.
,,Jo byla fakt dobrá mami." přidaly jsme se.
,,Díky, ale teď už upalujte do restaurace. Ať vás někde nehledaj." řekla máma starostlivým hlasem.
,,No jo, no jo, už jdeme." řekla jsem otráveně.
Ale máma měla pravdu, už bylo opravdu pozdě. Jen jsme se rozloučily a už jsme pálily směrem k restauraci. Původně nás chtěl táta odvést, ale pak si uvědomil, že musí koupit jídlo a plínky. I když Oliver už umí (trochu) chodit na nočníček, pořád se večer počurává do kalhot (tak pro ty plínky).
Naštěstí byla restaurace blízko, tak jsme tam doběhly. Ale… před vchodem do restaurace jsme se zastavily. No spíš se zastavila Stef. On tam totiž stál Tomáš.
Stef se zmohla jen na "Ahoj,"
,,To tady čekáš na nás?" zeptala jsem se po dlouhé chvíli mlčení.
,,No jasně, čekám tu na svou holku Stef."zasmál se a vzal ji kolem ramen.
Obě dvě jsme pochopily, že to byl pouhý vtip. Ale Stef stejně ještě víc zrudla. Vypadala jako rajče. Ale po chvíli se vzchopila, sladce se na něho usmála, aby bylo vidět, že ji to vůbec, ale vůbec nezasáhlo.
Ha ha ha ...
xxx
Tenhle den byl úděsnější než byl ten předtím. Pracovali jsme dvakrát více než včera, ale stálo to za to. Teda chci říct, že to spíš stálo za to, Stef,, protože pak nás Tomáš pozval na zmrzlinu.
,,Nechcete jít se mnou na zmrzku? Zvu vás!"
Stef ztuhla. Myslím, že se jí honilo hlavou: "To má být jako rande?"
Bylo vidět ,že se nezmůže ani na slovo. Tak jsem to za ní řekla já: ,,Že váháš:"
Už jsem si představovala, jak bude Simona vyvádět, jestli ji potkáme.
Stef si sundala zástěru a vyhrkla: ,,Tak na co čekáme, jdeme."
Tomáš automaticky zavelel: ,,Kupředu vojáci." a mrknul směrem ke mně (divný co?).
Vyšli jsme z restaurace a zašli do místní cukrárny. A to byste neuvěřili! Na terase u cukrárny seděla SIMONA a s ní byla nějaká holka. Chtěli jsme se vyhnout hádky, ale nějak to nešlo.
,,Ale,ale. Kdopak se to k nám přihnal?" řekla Simona pohrdavě.
,,Ahoj Simono." pozdravil ji Tomáš otráveným hlasem.
Simona se na něho zamračila a řekla: ,,Co ty tu s nimi děláš?"
,,Jdeme na zmrzku,"odpověděla jsem, ,,a co ty?"
,,Já můžu být kdekoliv a ty nemáš co se mě vyptávat, skrčku a ke všemu jsem je ptala Tomáše a ne tebe."
,,Když můžeš být kdekoliv, tak mi udělej tu radost a někam vystřel. Třeba … na Pluto, co říkáš?"řekla s úsměvem Stef.
,,Ty,ty … - "chtěla něco říct, ale v tom jí Tomáš skočil do řeči: ,,To by už mohlo stačit."
Popadl Stef za zápěstí a s nekompromisním výrazem ji vtáhl do cukrárny.
Stef mě stihla čapnout, abych se jen náhodou se Simonou nepohádala (škoda).
,,Tak co si dáte, zlatíčka?"zeptala se nás milým hlasem buclatá paní, která stala za pultem.
,,Jo, tak co si dáte, zlatíčka?"opakoval ji Tomáš s přiblblým úsměvem.
Stef se to zřejmě líbilo a tak se přidala: ,,Tak první zlatíčko by si dalo … dva kopečky čokoládový."
,,No bezva, já si taky dám dva čokoládové kopečky." přidal se k ní Tomáš.
A jéjej,další čokoholik.
Ohlédla jsem se na Simonu. Její obličej byl takový … no … naštvaný. Ale všimli jste si, jak se k ní choval Tomáš? Úplně odcizeně. Asi se pohádali. No vlastně určitě.
,,No a co si dáš ty?" přerušila mě paní za pultem v mém zamyšlení.
,,Já … já si dám dva kopečky citrónový." odpověděla jsem.

Kapitola 3.- Příprava útěku

28. března 2008 v 17:29 | Aoyama |  Rise of Spirits
Sesedla jsem z lavičky a klekla si k místu na který jsem klepala. Přesně tam se udělala dírka velikosti špendlíkové hlavičky a z ní vytrskl pramínek vody a utvořil se do malé vodní postavy.
"Co se děje?" zahučel Pramen.
"Chtěla jsem se zeptat. Co si o tom myslíš?"zašeptala jsem. S vysvětlováním jsem neztrácela čas. Jak znám posvátnej pramen, má uši všude a slyší jakékoli šustnutí. Je lepší než noviny. Ani tentokrát jsem se nezmýlila.
"Dobrý nápad" odpověděl hučivě Pramínek.
"Ale já nic neumím!" vyhrkla jsem.
"Vždyť se mnou mluvíš a slyšíš mě. To nikdo jiný neuměl." povytáhl Pramenobočí, který mu chybělo,"Vlastně... eště někdo."
"Tak to je hezký... A kdo že to s tebou umí, nebo uměl mluvit?"
Pramen mlčel.
"No tak," naléhala jsem, "prosím."
Pramínek dlouho mlčel, a když se zase ozval jeho hlas nebyl ani trochu hučivý: "Královna Fellindar."
"Páni! To byla nejlepší čarodějkou Řádu!" vykřikla jsem.
"Svého času. Ale před dvanácti lety se narodila dívka, která ji dokáže překonat." sykl Pramínek.
"Kdo?" zeptala jsem se tišeji.
"Bude půl sedmé, malá. Radši jdi domů. V téhle nebezpečné době..." uslyšela jsem hrubý hlas rytíře. Pramínek při tom zmizel.
Ignorante! Zabiju tě! Co si to dovoluješ? Já nejsem žádná "malá"!!!
"Ano" odpověděla jsem a sunula jsem se směrem k hradu s chutí odprásknout toho hrubiána vodním dělem do Háje zelenýho s cedulí: Cesta je zavřena. Mrtví ji stvořili, mrtví ji střeží. Cesta je zavřena. Teď musíte zemřít
Konečně jsem vešla do hradní chodby. Co se vlastně jsem vlastně dozvěděla? To, že chci nějakýho rytířskýho burana odeslat spěšnou zásilkou do vesmíru, že je nějaká dvanáctiletá holka, co překoná Fellindar, a že Pramínek mi vřele doporučil zkusit Zkoušky. Takže to je zpečetěný. Sice pochybuju, že se čarodějkou stanu, ale stejně...
Horší je, že vím, která holka je ta IN, ta legenda co bude lepší než naše královna Fellindar. Je to (Prosím, neradujte se, moje sebevědomí je už teď na nule =)) sladká (protože vypadá jako lízátko) blbá (no, melíry a ještě k tomu růžový si nechá udělat fakt jenom blbec) princezna Fubuki. A to jsem si myslela, že bude na dně.
Zatřásla jsem se, abych odpudila vlnu mírné závisti.
"Ahoj, Vi-chan! Už jsem tě hledala!" vběhla tetička Linae do chodby "Chci ti něco říct."
Nevěřícně jsem se na Linn zadívala. Jenže z jejího výrazu jsem vycítila důležitost.
Odevzdaně jsem pokrčila rameny a následovala tetičku.
Podle cesty jsem poznala, že mě teta vede do mého, automaticky mi přiděleného pokoje.
"Tak, o co jde?" zeptala jsem se, když jsem za sebou zavřela dveře.
"Musím s tebou mluvit o tvojí budoucnosti."
"Chci se stát bojovou čarodějkou!" řekla jsem to, co jsem tetě chtěla říct už dávno.
"Co? Teda...páni... ale... proč? Chceš riskovat, že tě někdo někde zabije?"
"Ale Linn... O tom jsme se už bavily mockrát. Venku je to nebezpečné. Mně by se to hodilo i jako dobrá obrana." rozhodila jsem rukama.
Nevěděla jsem, kam teta míří, takže se ve mně začala vzdouvat vlna zmatku.
"Víš, nezazlívala bych ti, kdybys zdrhla jako... ale protože je venku nebezpečno, bylo by lepší, abys zůstala tu a stala se součástí hradu."
Zmatek ve mně nahradila panika.
"Co?" podivila jsem se,"Zůstat tu NAVŽDY?"
V mojí, momentálně panikařící hlavě se mi ukázaly všechny vzpomínky: moje maminka, tatínek odcházející někam na výpravu, ze které se nikdy nevrátil, moje sestry, naše vesnice, velká křišťálová tůňka s křišťálově čistou vodou, vodopád do té tůňky zahalený stříbrnozlatým mlžným oparem, potůček protékající celou vesnicí , malé obloukové můstky přes něj vedoucí, svatyně, její vchod, který tvoří drak s otevřenou tlamou, bambusy a palmy občas roztroušené po celém Tmavém pohoří a vlci, kteří při měsíci vyjí melodii nejnovějších hitů Tokio Hotel a Avril Lavigne (vlci bohužel nemají hudební sluch, takže to tak nezní).
"Ale já se chci vrátit do naší vesnice!"špitla jsem.
"Já vím, že nemáš hrad ráda, ale..."
Venku se ozval šramot.
"Počkej chvíli, jdu se podívat, co se děje." obdařila mě Linn zářivým úsměvem a odklusala.
Já se zatím vysíleně svalila do křesla (jediná výozdoba studeného pokoje, kromě gobelínu pověšeného na stěně) stojícího poblíž.
"Au! Vstaň!" uslyšela jsem krátce před tím, než jsem vyjukaně vyletěla na své původní místo. Na podpěrku pro ruce vylezla Ki.
"Tak to jsi teda v pěkný kaši." přidala se Ao a vylezla na druhou opěrku.
"Jak to, že vás slyším?" zeptala jsem se, udivená tím, že nejsem překvapená.
"Nejenom že nás slyšíš, ale i mluvíš s náma."
"Jo jo. Ale teď k problému" přidala se Ki k Aoinýmu vysvětlování, "Tohle je na útěk."
Útěk. Věc co mě tíží hned od začátku, co mi Linae sdělila tu hrůzostrašnou zprávu.
"Šly byste do toho se mnou?" shýbla jsem se, abych měla oči na úrovni jejich hlavy.
"Ty...ty...Tos neměla říkat, Ki" zděsila se Ao "Co teď?"
"Šly byste do toho se mnou?" inovovala jsem svou otázku. Když jsem zaznamenala jemné přikývnutí obou koťat, vstala jsem a rozržitě jsem začala přecházat po pokoji (moc to ale nešlo, protože byl malý, ale přesto trochu. Ale musela jsem si dávat pozor; na jedné straně jsem si mohla zlomit nos. Když bych ovšem zakopla o křeslo. Na druhé straně bych mohla zakopnout o něco jiného, ale to bych spadla do toho koberce visícího na stěně), a nakonec jsem zamířila k oknu a vyhlédla ven. Za normálních okolností bych si toho ani nevšimla, ale teď... Teď jsem byla tak zoufalá, že jsem hledala jakoukoli záminku k útěku...
Po chvíli jsem ji našla. Usoudila jsem, že to bude nejslabší místo celého hradu, protože to byla jen dřevěná stěna, po které bych neměla žádný problém vyšplhat.
"Tak jo. Dnes večer." zamumlala jsem polohlasně,"Až se setmí."
Ki s Ao přikývly.Moc dobře vím, že hrad- stejně jako já- nemají v lásce.
"Už tu nemusíme být" řekla najednou Ki a s ukázkovým odrazem mi přistála na rameni.
"Ne, ne" řekla jsem a sundala ji, "právě že ano."
Z pod postele jsem vytáhla tašku začala do ní balit různé věci.
Už se začalo stmívat, což bylo dobré/špatné znamení.
Najednou mě napadlo, že bych tetičce měla napsat. Něco. Cokoliv. Hlavně si nesmí myslet, že mě někdo odtáhl.
Vzala jsem tužku a papír- obě věci ležely na stole (Já vážně nekradu! Už ne!)- a začala jsem s rozmyslem psát:
Tak dobře. Tohle nevypadá špatně. Tady je jeden hřebík, teda úlomek jedný mojí jehlice do vlasů, tady není nic a tady… tady není nic.
No konečně. Už jsem si myslela, že se odtud nedostanu… a teď jsem venku! Hlavně se musím včas dostat do vesnice…
No, to snad zvládnu…
Violet

Anketa 1

8. března 2008 v 23:37 Ankety
Tenhle článek neměl původně žáný text,ale bez toho to nešlo.Tak tedy text je takovej:
!!!!! VŠICHNI HLASUJTE !!!!!

Anketa

8. března 2008 v 22:59 Ankety
Tak tohle je snad na každém blogu :)