Napiš komentář a chovej se tu hezky :)

Kapitola 3.- Příprava útěku

28. března 2008 v 17:29 | Aoyama |  Rise of Spirits
Sesedla jsem z lavičky a klekla si k místu na který jsem klepala. Přesně tam se udělala dírka velikosti špendlíkové hlavičky a z ní vytrskl pramínek vody a utvořil se do malé vodní postavy.
"Co se děje?" zahučel Pramen.
"Chtěla jsem se zeptat. Co si o tom myslíš?"zašeptala jsem. S vysvětlováním jsem neztrácela čas. Jak znám posvátnej pramen, má uši všude a slyší jakékoli šustnutí. Je lepší než noviny. Ani tentokrát jsem se nezmýlila.
"Dobrý nápad" odpověděl hučivě Pramínek.
"Ale já nic neumím!" vyhrkla jsem.
"Vždyť se mnou mluvíš a slyšíš mě. To nikdo jiný neuměl." povytáhl Pramenobočí, který mu chybělo,"Vlastně... eště někdo."
"Tak to je hezký... A kdo že to s tebou umí, nebo uměl mluvit?"
Pramen mlčel.
"No tak," naléhala jsem, "prosím."
Pramínek dlouho mlčel, a když se zase ozval jeho hlas nebyl ani trochu hučivý: "Královna Fellindar."
"Páni! To byla nejlepší čarodějkou Řádu!" vykřikla jsem.
"Svého času. Ale před dvanácti lety se narodila dívka, která ji dokáže překonat." sykl Pramínek.
"Kdo?" zeptala jsem se tišeji.
"Bude půl sedmé, malá. Radši jdi domů. V téhle nebezpečné době..." uslyšela jsem hrubý hlas rytíře. Pramínek při tom zmizel.
Ignorante! Zabiju tě! Co si to dovoluješ? Já nejsem žádná "malá"!!!
"Ano" odpověděla jsem a sunula jsem se směrem k hradu s chutí odprásknout toho hrubiána vodním dělem do Háje zelenýho s cedulí: Cesta je zavřena. Mrtví ji stvořili, mrtví ji střeží. Cesta je zavřena. Teď musíte zemřít
Konečně jsem vešla do hradní chodby. Co se vlastně jsem vlastně dozvěděla? To, že chci nějakýho rytířskýho burana odeslat spěšnou zásilkou do vesmíru, že je nějaká dvanáctiletá holka, co překoná Fellindar, a že Pramínek mi vřele doporučil zkusit Zkoušky. Takže to je zpečetěný. Sice pochybuju, že se čarodějkou stanu, ale stejně...
Horší je, že vím, která holka je ta IN, ta legenda co bude lepší než naše královna Fellindar. Je to (Prosím, neradujte se, moje sebevědomí je už teď na nule =)) sladká (protože vypadá jako lízátko) blbá (no, melíry a ještě k tomu růžový si nechá udělat fakt jenom blbec) princezna Fubuki. A to jsem si myslela, že bude na dně.
Zatřásla jsem se, abych odpudila vlnu mírné závisti.
"Ahoj, Vi-chan! Už jsem tě hledala!" vběhla tetička Linae do chodby "Chci ti něco říct."
Nevěřícně jsem se na Linn zadívala. Jenže z jejího výrazu jsem vycítila důležitost.
Odevzdaně jsem pokrčila rameny a následovala tetičku.
Podle cesty jsem poznala, že mě teta vede do mého, automaticky mi přiděleného pokoje.
"Tak, o co jde?" zeptala jsem se, když jsem za sebou zavřela dveře.
"Musím s tebou mluvit o tvojí budoucnosti."
"Chci se stát bojovou čarodějkou!" řekla jsem to, co jsem tetě chtěla říct už dávno.
"Co? Teda...páni... ale... proč? Chceš riskovat, že tě někdo někde zabije?"
"Ale Linn... O tom jsme se už bavily mockrát. Venku je to nebezpečné. Mně by se to hodilo i jako dobrá obrana." rozhodila jsem rukama.
Nevěděla jsem, kam teta míří, takže se ve mně začala vzdouvat vlna zmatku.
"Víš, nezazlívala bych ti, kdybys zdrhla jako... ale protože je venku nebezpečno, bylo by lepší, abys zůstala tu a stala se součástí hradu."
Zmatek ve mně nahradila panika.
"Co?" podivila jsem se,"Zůstat tu NAVŽDY?"
V mojí, momentálně panikařící hlavě se mi ukázaly všechny vzpomínky: moje maminka, tatínek odcházející někam na výpravu, ze které se nikdy nevrátil, moje sestry, naše vesnice, velká křišťálová tůňka s křišťálově čistou vodou, vodopád do té tůňky zahalený stříbrnozlatým mlžným oparem, potůček protékající celou vesnicí , malé obloukové můstky přes něj vedoucí, svatyně, její vchod, který tvoří drak s otevřenou tlamou, bambusy a palmy občas roztroušené po celém Tmavém pohoří a vlci, kteří při měsíci vyjí melodii nejnovějších hitů Tokio Hotel a Avril Lavigne (vlci bohužel nemají hudební sluch, takže to tak nezní).
"Ale já se chci vrátit do naší vesnice!"špitla jsem.
"Já vím, že nemáš hrad ráda, ale..."
Venku se ozval šramot.
"Počkej chvíli, jdu se podívat, co se děje." obdařila mě Linn zářivým úsměvem a odklusala.
Já se zatím vysíleně svalila do křesla (jediná výozdoba studeného pokoje, kromě gobelínu pověšeného na stěně) stojícího poblíž.
"Au! Vstaň!" uslyšela jsem krátce před tím, než jsem vyjukaně vyletěla na své původní místo. Na podpěrku pro ruce vylezla Ki.
"Tak to jsi teda v pěkný kaši." přidala se Ao a vylezla na druhou opěrku.
"Jak to, že vás slyším?" zeptala jsem se, udivená tím, že nejsem překvapená.
"Nejenom že nás slyšíš, ale i mluvíš s náma."
"Jo jo. Ale teď k problému" přidala se Ki k Aoinýmu vysvětlování, "Tohle je na útěk."
Útěk. Věc co mě tíží hned od začátku, co mi Linae sdělila tu hrůzostrašnou zprávu.
"Šly byste do toho se mnou?" shýbla jsem se, abych měla oči na úrovni jejich hlavy.
"Ty...ty...Tos neměla říkat, Ki" zděsila se Ao "Co teď?"
"Šly byste do toho se mnou?" inovovala jsem svou otázku. Když jsem zaznamenala jemné přikývnutí obou koťat, vstala jsem a rozržitě jsem začala přecházat po pokoji (moc to ale nešlo, protože byl malý, ale přesto trochu. Ale musela jsem si dávat pozor; na jedné straně jsem si mohla zlomit nos. Když bych ovšem zakopla o křeslo. Na druhé straně bych mohla zakopnout o něco jiného, ale to bych spadla do toho koberce visícího na stěně), a nakonec jsem zamířila k oknu a vyhlédla ven. Za normálních okolností bych si toho ani nevšimla, ale teď... Teď jsem byla tak zoufalá, že jsem hledala jakoukoli záminku k útěku...
Po chvíli jsem ji našla. Usoudila jsem, že to bude nejslabší místo celého hradu, protože to byla jen dřevěná stěna, po které bych neměla žádný problém vyšplhat.
"Tak jo. Dnes večer." zamumlala jsem polohlasně,"Až se setmí."
Ki s Ao přikývly.Moc dobře vím, že hrad- stejně jako já- nemají v lásce.
"Už tu nemusíme být" řekla najednou Ki a s ukázkovým odrazem mi přistála na rameni.
"Ne, ne" řekla jsem a sundala ji, "právě že ano."
Z pod postele jsem vytáhla tašku začala do ní balit různé věci.
Už se začalo stmívat, což bylo dobré/špatné znamení.
Najednou mě napadlo, že bych tetičce měla napsat. Něco. Cokoliv. Hlavně si nesmí myslet, že mě někdo odtáhl.
Vzala jsem tužku a papír- obě věci ležely na stole (Já vážně nekradu! Už ne!)- a začala jsem s rozmyslem psát:
Tak dobře. Tohle nevypadá špatně. Tady je jeden hřebík, teda úlomek jedný mojí jehlice do vlasů, tady není nic a tady… tady není nic.
No konečně. Už jsem si myslela, že se odtud nedostanu… a teď jsem venku! Hlavně se musím včas dostat do vesnice…
No, to snad zvládnu…
Violet
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.