Napiš komentář a chovej se tu hezky :)

Kapitola 4.- Můj (ne)podařený útěk

2. května 2008 v 20:26 | Aoyama |  Rise of Spirits
Tetičko, nestrachuj se. Jsem v bezpečí . Ráno dorazím do naší vesnice. Ty moc dobře víš, že Ankoku Kashi je napůl vylidněná , proto je pro ni důležité mít víc ochránců.
Violet
Ps: Pokus se to vysvětlit Barbaře, prosím.

"Někdo jde" sykla Ao.
"Jo, dík." došla jsem ke dveřím a prudce je otevřela s úmyslem se vrhnout na někoho, kdo mě chtěl vyrušit.
Na prahu stála Barbara se založenýma rukama.
"Co tu děláš?" vyjela jsem na ni nevrle.
"A o co se ty snažíš?" vyjela zas ona na mě.
"Odcházím" odpověděla jsem úsečně.
"Aha" nakrčila Barbara čelo.
"Takže bych byla ráda kdybys zmizela." odpověděla jsem systematicky.
"Dobře, dobře, dobře." Barbara se posadila na mojí vzorně ustlanou postel a zvedla oči ke stropu.
Když jsem se přesvědčila, že asi vážně nezmizí, pokračovala jsem v házení věcí typu: láhev (prázdná), sáček s penězi (téměř plný), kamínek s runami (talisman po mamince), obvazy, sušené byliny a léčivý sirup do tašky přes rameno.
"Tak čau." popadla jsem tašku a vyšla ven.
"Počkej, kam se suneš?" trhla sebou Barbara.
"Je mi jedno, jestli jsi mi věřila, nebo ne, ale s tím odchodem jsem to myslela vážně."
"To nemůžeš udělat! Linn, Vivian, ani mně!"
"Musím" pokrčila jsem rameny.
"Ty...Ty.. Proč jsi tak sobecká?"
"Dělám to pro naši vesnici. To není sobecké."
"Pro tebe je vesnice důležitější než tvoje rodina?"
"Naše vesnice je moje rodina! Nepatřím sem! Stejně jako vy!"
"Cože?" nechápala Barbara.
"Nepatříte sem a nikdy patřit nebudete, protože pro vás tu je každej cizí!"
Konečně Barbara pochopila.
"Je to kvůli tomu, že jsme jinej národ, co?Kvůli tomu nás královna nemá ráda?" zeptala se pak potichu.
Jenže na to jsem jí nedokázala odpovědět.
"A to se se mnou rozloučíš slovy TAK ČAU?"
"A co jako? Nevím, co říct."
"Tak dobře, dobře. A jak chceš zmizet? Říct: Čáry, máry, fuk!, proměnit se v myš a utéct klíčovou dírkou? Nebo v holubici a odletět oknem? Nebo co teda?"
"Poprosím rytíře, aby mě odvedl do naší vesnice." odsekla jsem, protože mě Barbařiny poznámky pěkně štvaly.
"No, zkrátka se chceš vypařit a zase napršet u vás ve vesnici, ale zatím nevíš jak se tam vlastně dopravit."
"Tak to není!" vyprskla jsem naštvaně.
"Já znám ty tvoje nápady." odtušila Barbara "Radši ti pomůžu."
Věděla jsem, že s tím nic nenadělám, a tak jsem se nechla Barbarou kamsi odvést.
Barbara mě dostala ven bez věšího rizika. Znala totiž jednu zkratku (mimochodem, v hradu jich je určitě víc- mam co dělat až jsem příště přijdu), kterou se nejspíš dalo z hradu jednoduše uniknout.
"Tak. Tady tudy se dostaneš ven jednoduše. Tak ahoj."
"Ahoj. A nedělej rozruch, mohla by ses tak prozradit." usmála jsem se, "A až bude bezpečno, tak tě vezmu k nám do vesnice." dodala jsem, když jsem viděla Barbařinin smutný pohled.
Barbara se rozzářila, a já prošla jakýmisi dveřmi a byla jsem konečně volná.
Violet
"Ukažte," naklonila jsem se nad křišťálovou koulí, "Violet...!? Dívka z Ankoku Kaishi a čarodějka!? Skir a čarodějka se ksobě hodí asi tak jako jahoda a kečup! Je to zpropadenej národ!"
"Jahoda akečup může chutnat zajímavě, nechceš to někdy zkusit?" zeptala se vrchní čarodějka lhostejně.
Pobouřeně jsem ztichla.
"Ne" sykla jsem pak potichu "Ona nemůže být čarodějka."
"Já se ptala na něco jiného. Ale proč si to myslíš? Protože je Skir?"
"Ano."
"Jsi nespravedlivá Yoko. Ty jsi jím také." odpověděla Tya nevzrušeně.
"Ano, ale... nejsem dobrá čarodějka." začala jsem se ohrazovat, "A Violet nemá šanci."
"Šance..." odpověděla Tya zamyšleně "Víš, ona je ochotná riskovat život za to, aby se čarodějkou stala. Narozdíl od tebe. Tu šanci jí prostě dáme."
Naštvaně jsem ztichla. Věděla jsem, že na to neůžu nic říct, a navíc, nechtěla jsem vrchní čarodějku rozzlobit. Věděla jsem, že tu jsem jenom šťastnou náhodou.
Ale prostě jsem věděla, že se něco stane. Zdálo se mi to v jednom snu. Ta dívka, Violet přitáhne něčí pozornost a doplatíme na to všechny, co tu žijeme. Ale co mám dělat, aby sem nepřišla?
Yoko
Ty potvoro, ještě štěstí, že jsem tě na zkoužkách nepotkala, ale… No, to neřeš, Yoko, ale namíchla jsi mě pěkně. Jsi stejná národnost jako já a místo toho, abys naší vesnici vyzdvihovala, potupovalas ji, jak nejvíc to šlo. A co já můžu za to, že zbaběle zdrhneš mezi prvníma kam jenom to jde? Ale že jsi klesla tak na hludoko, že pomlouváš ty ostatní, který jakžtakž naší vesnici udržujou při životě… A popravdě, jsi to všechno zavinila ty, to s tim Řádem.
Ehm… a co tady venku, daleko od hradu chci dělat?
"A co že to vlastně chceš dělat?" mňoukla Ki sladce.
"Důvěřuj mi." odpověděla jsem a vydala se po cestě.
"Viděly jste toho draka?" zeptala jsem se najednou, "Ještě před hodinou nás chtěl zabít."
"Chm." odpověděla Ao.
Najednou se ozval slabý šramot.
"Co to bylo?" trhla sebou Ao.
"Asi se sem něco blíží." odpověděla jsem, "Asi nějakej vůz."
Ale vůz to nebyl. Místo toho na cestě před námi stála obrovská postava.
"Jej, ono to má sekeru!" vypískla Ki.
Stoupla jsem si na špičky (jsem totiž na svůj věk poměrně drobná) abych mohla vidět té vélké postavě do obličeje. Všimla jsem si hlavně očí té postavy. Byly hnědo-červené.
Takové mají Červenoocí*, uvědomila jsem si.
"Neměl by to být náš spojenec?" vyhrkla Ao, "Vypadá spíš jako nepřítel."
"Nevypadá zdravě," zašeptala jsem a zničehonic mě zaplavila vlna strachu. Pocítila jsem, že výraz postavy stojící přede mnou nějak souvisí s drakem, kterého jsem nedávno potkala. Nebyl to uklidňující pocit.
"Držte se mě. Nemůžeme tušit, co udělá. Ale nebude to nic dobrýho." pronesla jsem tiše.
"To víme taky." odsekla Ao a schovala se do mé tašky. Ki ji bleskurychle následovala.
Achjo, já bych se taky někam schovala. Jenže kam? Ale co... Učila jsem se bojovat. Nemůžu teď jen tak utéct.
"Hej," vykoukla najednou Ao z tašky, "Jaký má ta stvůra záporný schopnosti?"
Není to stvůra, napadlo mě, když jsem se podívala na pomalu se přibližující postavu.
"Můžu ti říct jenom jeho kladný schopnosti. Má regenerační a degenerační schopnosti."
"Jenže to nechci!"
Zamyslela jsem se. Vlastně mi nic jinýho nezbývalo. Má vůbec nějakou slabost? Ale ano, jak jinak by je téměř všechny vyvraždili... Ale jaká ta jeho slabost může bejt?
"Voda" uvědomila jsem si najednou.
"A co s ní?"
"Nesnáší ji. Žije na nejsušší poušti Florie, takže ji ani nepotřebuje. A navíc, voda ho rozpouští. Zranění způsobené vodou se mu už nikdy neuzdraví."
"No tak ji použij."
Ale jak? Jeho degenerační schopnosti vytáhly všechnu vodu v okolí. A jestli odtud ta šílená osoba co nejrychleji nezmizí, voda se sem už nikdy nevrátí...
"A do háje" vyjekla jsem nečkaně nahlas.
"Co je?" zeptala se rychle Ao, ale já ji místo odpovědi nešetrně zastrčila hluboko do své tašky.
Země pod mýma nohama byla suchem úplně popraskaná.
Uvědomila jsem si, že si mě Červenooký všiml (nečekaně, když jako blbec stojím uprostřed cesty) a začala jsem ustupovat. Ale za chvíli jsem si s velkou nelibostí zjistila, že stojím na kraji cesty a za mnou je jenom stěna opuštěného domu.
Viděla jsem, jak postava přede mnou zvedla sekeru a chystala se k úderu.
V tu chvíli, když jsem uhýbala, zakopla jsem a upadla na suchou půdu.
Vnímala jsem nedostatek vody jako ránu palicí. Ale fakt, že pro tohle místo zatím nemůžu nic udělat mě bolel mnohem víc.
Zachvíli jsem uskočila dalšímu útoku a zády jsem narazila do prázdného koryta, které bylo ještě před chvílí naplněné vodou až po okraj.
No skvělý, úbytek vody je čím dál tím větší…
Užuž jsem chtěla uskočit dalšímu útoku, který ale nepřišel. Místo toho se Červenooký otočil a rozběhl se pryč.

Violet

*Červenoocí (v překladu se nazývají Akaryougani) byli téměř vyvražděni. Poznají se podle červených očí a pozitivních a negativních schopností (např. špatný zrak na světle, dobrý ve tmě...)





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.