Napiš komentář a chovej se tu hezky :)

Červen 2008


Kapitola 1- Bus

5. června 2008 v 20:54 | LG |  Srdce zvonu
Jmenuji se Kate Stone nebo radši Adriana la Vella?Jak jsem se později dozvěděla,že se tak podobně i jmenuje hlavní město Andorry ; Andorra la Vella.
Ale zřejmě bych měla začít na úplném začátku …

,,Tak zatím Kate,uvidíme se zase v úterý na tréninku ." rozloučila se Emily.
,,No, jen abys zase nebyla někde s nějakým klukem na rande."
Emily se ušklíbla a jen dodala:,,Neboj." a rázem se rozběhla k autu, kde na ní už čekala její máma a na rozloučenou jsem jim zamávala.
I před tím si pro mě rodiče tahle chodili, ale pak mi to začalo děsně vadit. Chtěla jsem jen trochu svobody. Emily říká, že jsem divná, ale tak si to představte, je vám už skoro 17 a rodiče by si vás pořád jezdili vyzvedávat jako kdyby jste byli malý děti. Je to děsný! Taky mi dalo pořádnou práci, aby mi to dovolili. A ani nevím z jakého důvodu mi to nechtěli dovolit.
Jo a jen pro upřesnění, Emily je moje kamarádka z tenisu. Jako první se semnou začala bavit na tenisu a hned z nás byly kamarádky. Je hrozně fajn, ale … no jak to říct … no, prostě střídá kluky jako ponožky. Nebo spíše měla tolik kluků, že je nestačíte ani spočítat J. Ale má to i své výhody, třeba vám poradí s kým jít na rande a který stojí za nic.
Už jsem se chtěla vydat na autobusovou zastávku, když v tom se za mnou objevil Justin. Justin taky chodí do našeho tenisového klubu a jako by to nestačilo chodí do stejné školy kam chodím já. Justin se celým jménem jmenuje Justin Smith, spíš by se měl jmenovat Prasečí Ocásek. No tak co bych vám o něm asi tak řekla …
Bydlí blízko od našeho domu, lépe řečeno, hned naproti. A je to děsnej blbeček a budižkničemu, nevím co ty holky na něm vidí, no tedy možná vím,
ale kdyby ho opravdu znaly tak dobře jako já (bohužel), tak myslím, že by si to rozmyslely. Znám ho tak dobře jen kvůli tomu, že naši tátové spolu pracují a oni k nám a naopak my k nim dost často chodíme na večeři. A moji rodiče si ke všemu myslí, že je hrozně hodnej a chytrej a Natali (moje sestra) a všechny ostatní holky si myslí, že je hezkej. S tím bych jakžtak souhlasila, ale hodnej a chytrej, tak to fakt sorry ale to skutečně není. Pořád se se mnou chce hádat a to mě děsně štve a nejhorší na tom je, že mi říká …
,,Neboj Tarantule, tahle společná cesta mi taky vadí." asi viděl můj obličej, jak volá aby vystřelil.
,,Nejsem žádná Tarantule a pokud sis nevšimnul mám jméno! No, a když nechceš mít se mnou společnou cestu, což já taky ne, tak si najdi jinou." vyjela jsem na něho.
,,Tak víš co?" přistoupil ke mně blíž ,,Najdi si ji sama." a odešel směrem k autobusové zastávce.
Dívala jsem se za nim, jak odchází a zaťatou pěstí jsem mu ve vzduchu jednu ubalila.
Když v tom se najednou otočil a s úsměvem řekl: ,,Myslím, že takhle mi nějak neublížíš."
a s tím odporným úsměvem znova kráčel tím směrem.
Teď, ještě rozzuřenější jsem se sama sebe ptala : Jak mě mohl vidět, vždyť byl ke mně otočenej zády.
Už přijížděl autobus a já jsem ho jen taktak stihla. Autobus byl narvanej k prasknutí. Ten Prasečí Ocásek si v klídku stál mezi dvěma holkami jako v bavlnce a já jsem musela stát
úplně přimáčknutá ke dveřím. Náhle mě vyrval z mých myšlenek jeden tlusťoch, který chtěl vystoupit, ale jak si mu to moc nešlo. To všechno mi připadalo jako spomalenej film. Ten tlusťoch se pokoušel pohnout z místa, ale moc se mu to nedařilo a ke všemu ten blbej autobus ještě ani nebyl na zastávce, tak nevím proč se sem tak cpe. Ale nejhorší na tom bylo, že jsem byla úplně přimáčknutá a nemohla jsem se pořádně nadechnout a myslela jsem si, že to nepřežiju. Už se mi zavírali oči, když v tom … se někdo protlačil až ke mně a odstrčil toho tlusťocha jinam a udělal mi dostatečné místo abych se mohla nadechnout. Chtěla jsem tomu člověku poděkovat, ale když jsem uviděla kdo to je tak jsem ze sebe jen dala: ,,Díky."
Byl to totiž Justin a i když mě zachránil, tak jsem se mu nedokázala lépe poděkovat.
,,A to je všechno? Jen díky? Vždyt' jsem tě zachránil před umačkáním toho tlusťocha!" řekl naštvaným hlasem.
,,To jsi nemohl říct tišeji?" sykla jsem na něho jedovatě.
Justin se tvářil, že tomu nerozumí, ale pak mu to došlo. Ten tlusťoch to celý totiž slyšel. Už bylo pozdě se mu omluvit. Bylo poznat na jeho obličeji, že je naštvaný a tak to i chtěl ukázat všem, že to slyšel a že mu to není lhostejný. Strčil do nás takovou silou, že jsme oba byli úplně přimáčknutý ke dveřím, ale to nebylo to nejhorší. V tu chvíli se rozevřely dveře autobusu, já jsem s leknutím vypadla z autobusu a spadla na tvrdý beton autobusový zastávky a narazila si zadek, a jako by to nestačilo, spadl na mě Justin.
,,Slez sakra ze mě!" řekla jsem naštvaně.
Justin s námahou se dostal na nohy.
,,To jsi nemohl jen tak náhodou spadnout vedle?" stěžovala jsem si "Mám naraženej zadek a dívej odřela jsem si loket až do krve a za všechno můžeš jen ty!"
,,Ukaž mi ten loket. Ošetřím ti ho." mluvil až strašidelně ustaraně, tenhle výraz který mě jsem na něm ještě nikdy neviděla.
Nejdřív jsem nechtěla, ale pak jsem si to nechala ošetřit, protože kdyby to viděli rodiče tak by mě určitě poslali k doktorovi jestli nemám nějakou infekci. Nevím, ale jsou v těchto věcech děsní.
Justin skočil do lékárny pro dezinfekci a náplasti, a já mezitím čekala na lavičce.
Vybavovala jsem si znova a znova Justinův ustrašenej obličej. Ale pořád jsem nepřišla na to, proč to vlastně všechno dělá. Možná, že se cítil provinile, jinak si to neumím vysvětlit. Ale to je taky blbost, on si totiž nikdy necítí provinile, vždyt' má srdce z kamene … nebo snad do mě není zabouchlej. Tak při téhle myšlence se mi chtělo začít brečet smíchy. Ale co když je to pravda?
Justin přiběhl s dezinfekcí a náplastmi.
,,Tak jo. Podej mi loket."natáhl ruku jako by byl můj loket panenka, která je rozbitá a on ji chce opravit.
,,Tak dobře." ukázala jsem mu odřený loketaby mi ho ošetřil.
,,Au … !" kňourala jsem.
Při tom, když mě ošetřoval tak jsem si zase vrátila k té myšlence, že je od mě zabouchlej. Tahle myšlenka mi nedala klid tak jsem se ho musela zeptat.
,,Hele ty Pras…tedy Justine."
,,Hm … ?"
,,No chtěla jsem se zeptat … -" když už jsem sebrala odvahu se ho na to zeptat, tak najednou mi Justin skočil do řeči: ,,Jo a mimochodem dlužíš mi za tu dezinfekci a za ty náplasti a plus moje ošetřování 10 dolaru. Aaa … hotovo."
,,Cože?"cukla jsem sebou.
Justin natáhl svoje odporné ruce, že chce zaplatit. Chtěla jsem mu do nich plivnout, ale pak jsem si to rozmyslela, protože mi to připadalo jako plýtvání mých vzácných slin.
Mile jsem se na něho usmála a milým hlasem jsem řekla:,,Tak dobře v tom případě mi zaplatíš za to, že jsi mě zranil." teď jsem zase pro změnu natáhla ruku já ,,50 dolarů, prosím."

Shrnutí za květen 2008

4. června 2008 v 19:36 Shrnutí za měsíc...
Za květen se atuali zovalo... ehm, Rise of Spirits o jednu kapitolu a Patronka koní o dvě! :)
Přibyla nám taky nová autorka (Štwepy) píšící úplně super básničky.
A nakonec, přibyla nová povídka od LG, stručný obsah brzy dorazí :)

Kapitola 5.- Co všechno skrývaly kapky deště...

4. června 2008 v 19:26 | Aoyama |  Rise of Spirits
Juj. Proč asi utekl? No, kvůli mně to určitě nebude…
S radostným úsměvem jsem zjistila, že se voda začala vracet na svá původní místa a tvořila na povrchu ledové krystalky.
Hodně se ochladilo a na venkov padla mlha.
Tak jako odpoledne. Ale z téhle mlhy se určitě nevytvoří drak, kterej bude chtít vraždit.
Ale tahle mlha byla také zvláštně hustá.
Obezřetně jsem se rozhlédla, ale všechno vypadalo normálně.
Začalo pršet. A kapky, které dopadaly na zem při styku s něčím pevným vydávaly tón. Vysokej tón.
"Už ne!" vykřikla jsem a zacpala si uši. Ale nijak to nepomohlo. Zvuk byl vyšší, hlasitější a dotěrnější než předtím v hradu. A navíc, tvořil jakousi melodii, kterou jsem nechtěla slyšet, ale čím víc jsem se snažila ji neposlouchat, tím víc byla vtíravá a nápadná.
Hnus. Jako by to ze mě vytahovalo všechnu sílu a vyvolávalo nějakou podivnou bolest.
Po chvíli jsem už nemohla a skácela jsem se na zem.
No, určitě tady umřu na předávkování pískotem.
"Co je to s tebou?" šťouchla do mě Ki čumákem.
Cože? Ty mrňavá, hnědá… hluchá! Jak to, že to neslyšíš? Nebo je to jenom výplod mojí fantazie, nebo co?
"Tak vstávej! Přece tady nebudeš jen tak ležet! Mysli na svůj sen!"
No jo. To je pravda. Nemůžu to vzdát a umřít hned na začátku. To teda ne.
"Violeeeeeeeeet! Na co čekáš?!"
Ale proč… vždyť by bylo jednoduchý, zůstat tu a…
"Nech toho, začínám tím deštěm promokat."
Tak ty nedáš pokoj? Nech mě! Za bránou života se určitě nachází něco mnohem lepšího než hlasitá melodie!
"Ne- pře-mýš-lej tak, Vi-o-let."
Co? Kdo takhle mluví? Ki, nedělej si ze mě srandu. A ty, Ao už vůbec ne. Ale co když to nebyla Ki, ani Ao? Nemohly to být ony. Nemluví tak trhaně.
"V… Viole-t…"
Ale nechte toho. Dejte mi pokoj. Všichni.
"Vstá-vej… No tak…"
Prudce jsem sebou trhla.
"M-mami?"
Violet

"Co? Drak? OBROVSKEJ? Nech toho. Děsíš mě." snažila jsem se napodobit Fuzučin unavený tón, ale marně.
"Vážně! Říkala to Běla, Charles a Fuzuki." Vykládala malá dívka s neupravenými rozčepýřenými, nakrátko střiženými červenými vlasy.
"Pch. Nekecej blbosti." odbyla jsem ji ledabyle.
"To nejsou blbosti!" vykřikla dívka popuzeně.
"Vivian, že? To si vykládej nějakýmu blbci. Třeba Fuzuki. Ta by ti uvěřila."
"Princezna Fuzuki není blbec!" vkřikla dívka bojovně.
"Hm. Tak ty ji chceš chránit, jo? To chci vidět."
Vivian, nebo jak se ten spratek jmenoval se postavila do bojového postoje. Nejdnou vypadala o několik let dospělejší.
"Klidně." Zasyčela výhružně.
"Na tohle nehraju. Hele, prcku, jdi si radši hrát, jo?"
To je divný, někoho mi připomíná. Ale ne… že bych se naučila věštit budoucnost? Připomíná mi někoho, koho jsem eště neviděla, ale významně se mi zaplete do života…
"Vypadni už!" vyjela jsem na ni nakvašeně.
Fubuki

Stála jsem naproti té průhledné postavě a nevěřícně jsem si ji měřila zmateným pohledem.
"Mami? Jsi to opravdu ty?"
Jo. Je to ona. To eště poznám.
Mamka si odkašlala a pak řekla svým tichým, vyrovnaným hlasem: "Čeká tě dlouhá cesta, Violet. Dlouhá a obtížná. Nechtěj umřít. Teď ještě ne. V těžkých časech jako budou ty, co teď nastanou budeš svůj život potřebovat, i když si často budeš přát, abys nežila."
"M-mami? Co to povídáš?" vyhrkla jsem.
Matka mi položila dlaň na rameno.
"Vydrž to. Osud je ve tvých rukou. Starej se o svět dobře."
Při těchto slovech se dotkla mojí paže.
"Sbohem. I když se ještě uvidíme."
"Nesmíš odejít!" vykřikla jsem, "Ne teď! Mami, vysvětli mi prosím co se děje! Prosím!"
Ale matka zavrtěla hlavou: "Čas vše odhalí. Sbohem."
Pokusila jsem jí chytit za ruku, ale vzdalovala se mi. Mami! Proč mi nic víc neřekneš? Proč tu nezůstaneš? Proč jsi umřela? Proč mi nepomáháš jako vždy?
Z očí mi vytryskly horké slzy a začaly mi stékat po tvářích.
"Mami…" vzlykla jsem a zhroutila jsem se na zem. Při vědomí mě držela naděje, že jsem ve snu a za chvíli se probudím v posteli naší vesnici.
Ale nic. Velké dešťové kapky mi promáčely oblečení a lepily k němu moje dlouhé, červené vlasy. Mami. Podruhý… podruhý jsi mě beze slova opustila. Stejně jako moje sestry. Kdo mě ještě zraní? Kdo ještě musí umřít? A proč vůbec umíráte?
Vzchop se! Nemůžeš tady klečet napůl v bezvědomí a brečet nad svými nadobro ztracenými blízkými! Maminka ti právě řekla, že tě čeká strastiplná cesta oplývající nebezpečím a ty se zhroutíš jenom při pomyšlení na to, že tě opustila. Jak chceš tohle přestát?
Jedna moje část křičela vzdej to, nemáš na to. Jsi bezcenná, budiž k ničemu. A druhá křičela nesmíš se vzdávat! Lepší umřít v boji než na útěku!
To mám ale příjemné vyhlídky, co?
Ale… ta bolest vyvolaná tou vysokou melodií… je taková, že by dokázala někoho ovládat… A má tvar hlavy.
"Ne!" vykřikla jsem pevně a postavila se. Ne! Nevzdám to. Jestli je pravda všechno to, co řekla mamka, musím se k tomu postavit čelem. A bojovat.
Mlha začala řídnout. I déšť ustoupil. A ta melodie také.
Kousek ode mě něco zachřestilo. Instinktivně jsem se otočila tím směrem.
Nikde nic. Jenom na zemi přede mnou ležela tmavá zdobená jehlice do vlasů.
Violet

Kapitola 4.- Vyjížďka ke zřícenině

4. června 2008 v 19:22 | Berage |  Patronka koní
Druhý den po soutěži jsem zavolala Domče, jestli by nepřišla k nám, že se
budeme učit a pak by jsme jely ke zřícenině na koních. Domče se nápad moc líbil a
tak přišla.
Když jsme se přestaly učit, vzaly jsme čištění a sedla a vyjely na vyjíždku.
Jely jsme po louce a najednou se Domči kůň začal plašit. Vzpínal se a tak z něho Dominika spadla. Kůň se rozběhl směrem ke stájím.
Doklusala jsem k Dominice, seskočila jsem a pomohla jsem jí vstát. Byla trochu vyděšená, ale jinak se jí nic vážného nestalo.
Nasedla jsem a cválala jsem směrem do stájí za koněm. Když jsem tam přijela našla jsem koníka vyděšeného ve svém boxu. Vyvedla jsem ho ven a začala jsem ho uklidňovat.Mezitím tam už přišla Domča a řekla,že by jsme měly zavolat veterináře.
Veterinář přijel a prohlídl koníka. Nenašel na něm nic zvláštního. Byl úplně v
pořádku.
Když veterinář odjel, rozhodly jsme se, že pojedeme znova, ale Domča si
vezme jinýho koně. Já sem jela na Blesíkovi a Domča na Lady. Když jsme jely po
louce, koně začali být velmi neklidní, ale udržely jsme je a najely na cestu ke
zřícenině. K ní to bylo ještě asi tak 2km. Koně začínali být čím dál tím víc
neklidnější.
Po cestě jsme si říkaly jak asi mohla vypadat Patronka koní, jak se doopravdy jmenovala, jak vypadala a jak proběhl ten večer, kdy zemřela. Po chvilce
už jsme dojely ke zřícenině. Koně začali řehtat, vzpínat se a přešlapávat. Najednou koně začali utíkat tryskem a my z nich spadly. Pak už jsme se dívaly, jak tryskem mizí v dáli. Když jsme vztaly a oprášily se, zjistily jsme, že to tady najednou vypadá trochu jinak.V tu chvíli se spustil hroznej liják a bouřka.
Stalo se to, co jsme nečekaly. Přijel tam jakýsi duch na koni. Byla to holka
asi tak 15 let, sesedla a kůň se začal plašit vběhl do jeskyně.
Dívka zakřičela: ,,Mirage!"
Vyděšeně jsem se podívala na Domču a Domča na mě. V tu chvíli mi lezl mráz po zádech. Bála jsem se a zároveň jsem byla zvědavá. Ta dívka vešla do
jeskyně, ze které po chvíli vyběhli 2 krásný koně. Pak se ozval bolestný
výkřik! Vyděsila jsem se a chtěla utéct, ale nešlo to. Byla jsem vyděšená a nikdo
by se ve mě krve nedořezal.
Pak se mi jen zatmělo před očima a probudila jsem se až v nemocnici se
zápalem plic, zlomenou rukou a nohou. Domika ležela vedle mě se zlomenou nohou
zápalem plic a otřesem mozku! Mamka mi říkala, že když večer přišla domů, nenašla mě tam a viděla koně se sedly v boxech, a tak se vydala nás hledat. Asi po 4 hodinách nás našli ležet vedle staré zříceniny. Všichni si mysleli, že nás shodili koně a my se
zranily. Nikdy jsme jim neřekli, že se nám z pádu koní nestalo nic.
Domča vyprávěla, že naposledy slyšela výkřik a vyběhnout koně, a pak se jí
zatmělo před očima jako mě! Nepřišly jsme na to, co se nám vlastně stalo! Ale
věděli jsme, že ta dívka byla Patronka koní.
Když sem šla večer do umýváren, cestou jsem vždy procházela kolem jedné
staré paní. Dokonce jsem jednou slyšela, jak doktoři říkají, že je na tom vážně. Bylo
mi jí líto a tak jsem k ní ten večer zašla. Když sem tam přišla, paní se
dusila. Zavolala jsem jí rychle pomoc a doktoři jí zachránili. Druhý den jsem se
na ní šla podívat. Byla moc šťastná a děkovala mi. Od té doby jsem tam chodila
každý večer než jsem šla do umýváren. Ptala se mě jak to že jsem v nemocnici a já
jí začala vyprávět náš příběh. Po chvilce se paní rozplakala.
,,Coje vám?"
Paní smutně odpověděla:,,Ta dívka byla moje vnučka Zuzanka, která se ztratila. A
před týdnem to bylo přesně 10let."
Hned jsem se hrozně zděsila a vzpomněla si, že přesně před týdnem jsme tam byly.Paní začala chraptivím hlasem vyprávět:,,Moje vnučka měla své dva koně. Jeden se jmenoval Mirage a druhá Star. Měla je moc ráda a dobře se o ně starala. Jednoho dne jí však ukradli Star. Byla strašně nešťastná, a tak se jí vydala hledat. Když odjela, spustil se strašný liják a bouřka. Ten večer sem ji viděla naposledy."
Začala jsem ji utěšovat.
Před ní jsem dělala jakože nic, ale uvnitř jsem cítila cosi zvláštního.
Hned jak jsem se umyla, přiběhla jsem za Dominikou a začala jí vyprávět, co
se mi všechno stalo. Dominika se vyděsila ještě více než já.
Říkala:,,Jak je to možné??Vždyť jsme tam před týdnem byly."
Do noci jsme si o tom povídaly, ale pak jsme se začaly bát. Když jsme se strachem zhasnuly a otočili se na bok, uslyšely jsme nějaký rámus. Pomalu a potichu jsem se otáčela, ale jak jsem tušila, peřina zašustila. Rychle jsem se koukla kdo to je. Viděla jsem jen něco bílého jak mizí a prochází zdí!
Začaly jsme ječet. Sestřička, která měla tu noc službu hned přiběhla a rozsvítila. Jak jsme ji uviděly začaly jsme ječet ještě více. Tak strašně jsme se bály! Sestřička nás začala uklidňovat.
,,Co se stalo děvčata?" zeptala se sestřička. Podívala jsem se na Dominiku, Dominika na mě a obě jsme za zády sestřičky potají zavrtěli hlavou.
,,Jenom se nám zdál špatný sen, no.....mně se zdál, ale jak jsem ho vyprávěla Domče začaly jsme se bát... a jak pak spadlo něco ze stolu a tak jsme začaly ječet!" snažila jsem se říct co nejnenápadněji. Ale asi to moc nezabralo sestřička řekla: ,,No dobře a teď už spěte, zítra jdete domů!"
Lehly jsme si, ale neusnuly jsme. Tak strašně jsme se bály!

Kapitola 3.- Den soutěže

4. června 2008 v 19:21 | Berage |  Patronka koní
Když jsme tam přišli, zjistily jsme, že celý areál opravili a ze stání
udělali krásné prostorné boxy. Hned mi přišlo líto, že jsme tam nemohly jezdit s
Bleskem.
Najednou se z rozhlasu ozvalo:,,Vítejte na velké krajské soutěži v parkuru. Za půl hodiny závod začne."
Tak jsme si šly sednout na místa.
,,Závod začíná!"
Všichni jezdci předstoupili před lidi a představili se. Koně tam zůstali chvíli sami!
Najednou je všude kolem nějaký ruch. Všech se ptám, co se děje, najednou v rozhlase vyhlásí: ,,Je nám líto, ale závod se přesouvá. Nový termín vám pošleme. Děkujeme za návštěvu a doufáme, že příště přijdete."
Divila jsem se a ptala se Dominiky, která právě přišla, co se děje.
"Tomu nebudeš věřit, všechny koně zmizeli!"
Nemohla jsem tomu uvěřit,ale byla to pravda.
Oddychla jsem si,že tu nakonec ten Blesk nebyl jinak by ho taky ukradli!
Druhý den jsme si s Domčou říkaly, že nás určitě hlídala patronka koní.

Nejmilejší místečko

4. června 2008 v 19:20 | Štwepy |  Básničky
Víte, kde tak ráda jsem
tu, když se již stmívá?
V malém domku, v podkroví
tam kde pokoj se skrývá.
Hranaté okénko tu je,
a když úzkost na mne padá,
tam se ráda zatoulám
a tam sním tak ráda.

V tom se blíží maminka
a otvírá dveře
" Štěpánko, pojď pracovat,
bez tebe to nelze."
Opouštím své království
a odcházím v dáli
k večeru se navrátím
a usnu jak v ráji.

Podzim

4. června 2008 v 19:19 | Štwepy |  Básničky
První lístek k zemi spadl
okolní svět rázem zchladl.
Zima už je u dveří
kdo nevěří- otevři.
Smutný čas tu nastal jen,
po měsíce každý den.

Třetí lístek se k zemi plíží
to zima se tak rychle blíží.
První vločka druhá, třetí
z vysokého nebe letí.
Smutný čas ti nastal jen
po měsíce každý den.

Druhý lístek k zemi padá,
kam poděla se letní sláva?
To zima už si zuby brousí,
leze všude, pod vousy.
Smutný čas tu nastal jen
po měsíce každý den.

Na stromech již listí není
na zemi se vločky honí.
Zimy už je tady dost,
přichází jak nezvaný host.
Smutný čas tu nastal jen
po měsíce každý den.