Napiš komentář a chovej se tu hezky :)

Kapitola 1- Bus

5. června 2008 v 20:54 | LG |  Srdce zvonu
Jmenuji se Kate Stone nebo radši Adriana la Vella?Jak jsem se později dozvěděla,že se tak podobně i jmenuje hlavní město Andorry ; Andorra la Vella.
Ale zřejmě bych měla začít na úplném začátku …

,,Tak zatím Kate,uvidíme se zase v úterý na tréninku ." rozloučila se Emily.
,,No, jen abys zase nebyla někde s nějakým klukem na rande."
Emily se ušklíbla a jen dodala:,,Neboj." a rázem se rozběhla k autu, kde na ní už čekala její máma a na rozloučenou jsem jim zamávala.
I před tím si pro mě rodiče tahle chodili, ale pak mi to začalo děsně vadit. Chtěla jsem jen trochu svobody. Emily říká, že jsem divná, ale tak si to představte, je vám už skoro 17 a rodiče by si vás pořád jezdili vyzvedávat jako kdyby jste byli malý děti. Je to děsný! Taky mi dalo pořádnou práci, aby mi to dovolili. A ani nevím z jakého důvodu mi to nechtěli dovolit.
Jo a jen pro upřesnění, Emily je moje kamarádka z tenisu. Jako první se semnou začala bavit na tenisu a hned z nás byly kamarádky. Je hrozně fajn, ale … no jak to říct … no, prostě střídá kluky jako ponožky. Nebo spíše měla tolik kluků, že je nestačíte ani spočítat J. Ale má to i své výhody, třeba vám poradí s kým jít na rande a který stojí za nic.
Už jsem se chtěla vydat na autobusovou zastávku, když v tom se za mnou objevil Justin. Justin taky chodí do našeho tenisového klubu a jako by to nestačilo chodí do stejné školy kam chodím já. Justin se celým jménem jmenuje Justin Smith, spíš by se měl jmenovat Prasečí Ocásek. No tak co bych vám o něm asi tak řekla …
Bydlí blízko od našeho domu, lépe řečeno, hned naproti. A je to děsnej blbeček a budižkničemu, nevím co ty holky na něm vidí, no tedy možná vím,
ale kdyby ho opravdu znaly tak dobře jako já (bohužel), tak myslím, že by si to rozmyslely. Znám ho tak dobře jen kvůli tomu, že naši tátové spolu pracují a oni k nám a naopak my k nim dost často chodíme na večeři. A moji rodiče si ke všemu myslí, že je hrozně hodnej a chytrej a Natali (moje sestra) a všechny ostatní holky si myslí, že je hezkej. S tím bych jakžtak souhlasila, ale hodnej a chytrej, tak to fakt sorry ale to skutečně není. Pořád se se mnou chce hádat a to mě děsně štve a nejhorší na tom je, že mi říká …
,,Neboj Tarantule, tahle společná cesta mi taky vadí." asi viděl můj obličej, jak volá aby vystřelil.
,,Nejsem žádná Tarantule a pokud sis nevšimnul mám jméno! No, a když nechceš mít se mnou společnou cestu, což já taky ne, tak si najdi jinou." vyjela jsem na něho.
,,Tak víš co?" přistoupil ke mně blíž ,,Najdi si ji sama." a odešel směrem k autobusové zastávce.
Dívala jsem se za nim, jak odchází a zaťatou pěstí jsem mu ve vzduchu jednu ubalila.
Když v tom se najednou otočil a s úsměvem řekl: ,,Myslím, že takhle mi nějak neublížíš."
a s tím odporným úsměvem znova kráčel tím směrem.
Teď, ještě rozzuřenější jsem se sama sebe ptala : Jak mě mohl vidět, vždyť byl ke mně otočenej zády.
Už přijížděl autobus a já jsem ho jen taktak stihla. Autobus byl narvanej k prasknutí. Ten Prasečí Ocásek si v klídku stál mezi dvěma holkami jako v bavlnce a já jsem musela stát
úplně přimáčknutá ke dveřím. Náhle mě vyrval z mých myšlenek jeden tlusťoch, který chtěl vystoupit, ale jak si mu to moc nešlo. To všechno mi připadalo jako spomalenej film. Ten tlusťoch se pokoušel pohnout z místa, ale moc se mu to nedařilo a ke všemu ten blbej autobus ještě ani nebyl na zastávce, tak nevím proč se sem tak cpe. Ale nejhorší na tom bylo, že jsem byla úplně přimáčknutá a nemohla jsem se pořádně nadechnout a myslela jsem si, že to nepřežiju. Už se mi zavírali oči, když v tom … se někdo protlačil až ke mně a odstrčil toho tlusťocha jinam a udělal mi dostatečné místo abych se mohla nadechnout. Chtěla jsem tomu člověku poděkovat, ale když jsem uviděla kdo to je tak jsem ze sebe jen dala: ,,Díky."
Byl to totiž Justin a i když mě zachránil, tak jsem se mu nedokázala lépe poděkovat.
,,A to je všechno? Jen díky? Vždyt' jsem tě zachránil před umačkáním toho tlusťocha!" řekl naštvaným hlasem.
,,To jsi nemohl říct tišeji?" sykla jsem na něho jedovatě.
Justin se tvářil, že tomu nerozumí, ale pak mu to došlo. Ten tlusťoch to celý totiž slyšel. Už bylo pozdě se mu omluvit. Bylo poznat na jeho obličeji, že je naštvaný a tak to i chtěl ukázat všem, že to slyšel a že mu to není lhostejný. Strčil do nás takovou silou, že jsme oba byli úplně přimáčknutý ke dveřím, ale to nebylo to nejhorší. V tu chvíli se rozevřely dveře autobusu, já jsem s leknutím vypadla z autobusu a spadla na tvrdý beton autobusový zastávky a narazila si zadek, a jako by to nestačilo, spadl na mě Justin.
,,Slez sakra ze mě!" řekla jsem naštvaně.
Justin s námahou se dostal na nohy.
,,To jsi nemohl jen tak náhodou spadnout vedle?" stěžovala jsem si "Mám naraženej zadek a dívej odřela jsem si loket až do krve a za všechno můžeš jen ty!"
,,Ukaž mi ten loket. Ošetřím ti ho." mluvil až strašidelně ustaraně, tenhle výraz který mě jsem na něm ještě nikdy neviděla.
Nejdřív jsem nechtěla, ale pak jsem si to nechala ošetřit, protože kdyby to viděli rodiče tak by mě určitě poslali k doktorovi jestli nemám nějakou infekci. Nevím, ale jsou v těchto věcech děsní.
Justin skočil do lékárny pro dezinfekci a náplasti, a já mezitím čekala na lavičce.
Vybavovala jsem si znova a znova Justinův ustrašenej obličej. Ale pořád jsem nepřišla na to, proč to vlastně všechno dělá. Možná, že se cítil provinile, jinak si to neumím vysvětlit. Ale to je taky blbost, on si totiž nikdy necítí provinile, vždyt' má srdce z kamene … nebo snad do mě není zabouchlej. Tak při téhle myšlence se mi chtělo začít brečet smíchy. Ale co když je to pravda?
Justin přiběhl s dezinfekcí a náplastmi.
,,Tak jo. Podej mi loket."natáhl ruku jako by byl můj loket panenka, která je rozbitá a on ji chce opravit.
,,Tak dobře." ukázala jsem mu odřený loketaby mi ho ošetřil.
,,Au … !" kňourala jsem.
Při tom, když mě ošetřoval tak jsem si zase vrátila k té myšlence, že je od mě zabouchlej. Tahle myšlenka mi nedala klid tak jsem se ho musela zeptat.
,,Hele ty Pras…tedy Justine."
,,Hm … ?"
,,No chtěla jsem se zeptat … -" když už jsem sebrala odvahu se ho na to zeptat, tak najednou mi Justin skočil do řeči: ,,Jo a mimochodem dlužíš mi za tu dezinfekci a za ty náplasti a plus moje ošetřování 10 dolaru. Aaa … hotovo."
,,Cože?"cukla jsem sebou.
Justin natáhl svoje odporné ruce, že chce zaplatit. Chtěla jsem mu do nich plivnout, ale pak jsem si to rozmyslela, protože mi to připadalo jako plýtvání mých vzácných slin.
Mile jsem se na něho usmála a milým hlasem jsem řekla:,,Tak dobře v tom případě mi zaplatíš za to, že jsi mě zranil." teď jsem zase pro změnu natáhla ruku já ,,50 dolarů, prosím."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 wendy wendy | E-mail | Web | 13. června 2008 v 21:58 | Reagovat

jediný, co mi tu povídku kazí jsou americký jména...jmno kate Stone nepoužívaj ani angláni...

jinak povídka fakt pěkná, jsem zvědavá na pokračování (dozvěděla jsem se, že to není jedna z nechutně předvídatelných povídek XD  )

2 LG LG | 16. června 2008 v 21:56 | Reagovat

wendy : díky xD a za ty jména nemůžu ... později se dozvíš proč jsem je tak pojmenovala : )

3 jayne jayne | Web | 20. července 2008 v 13:56 | Reagovat

tyy joo..mne sa to strasne paci..tesim sa na pokracko :)

4 Muhamatha Muhamatha | Web | 22. září 2008 v 11:45 | Reagovat

Zdarec na to ze sy wjetnamcik je to husty :D

5 loki loki | 5. prosince 2008 v 17:42 | Reagovat

je to upe hustý uz se nemuzu dockat az si prectu 2 díl:D jen skoda že je to nepravidelný

6 svita svita | 5. ledna 2009 v 21:44 | Reagovat

Pekny :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.