Napiš komentář a chovej se tu hezky :)

Kapitola 5.- Co všechno skrývaly kapky deště...

4. června 2008 v 19:26 | Aoyama |  Rise of Spirits
Juj. Proč asi utekl? No, kvůli mně to určitě nebude…
S radostným úsměvem jsem zjistila, že se voda začala vracet na svá původní místa a tvořila na povrchu ledové krystalky.
Hodně se ochladilo a na venkov padla mlha.
Tak jako odpoledne. Ale z téhle mlhy se určitě nevytvoří drak, kterej bude chtít vraždit.
Ale tahle mlha byla také zvláštně hustá.
Obezřetně jsem se rozhlédla, ale všechno vypadalo normálně.
Začalo pršet. A kapky, které dopadaly na zem při styku s něčím pevným vydávaly tón. Vysokej tón.
"Už ne!" vykřikla jsem a zacpala si uši. Ale nijak to nepomohlo. Zvuk byl vyšší, hlasitější a dotěrnější než předtím v hradu. A navíc, tvořil jakousi melodii, kterou jsem nechtěla slyšet, ale čím víc jsem se snažila ji neposlouchat, tím víc byla vtíravá a nápadná.
Hnus. Jako by to ze mě vytahovalo všechnu sílu a vyvolávalo nějakou podivnou bolest.
Po chvíli jsem už nemohla a skácela jsem se na zem.
No, určitě tady umřu na předávkování pískotem.
"Co je to s tebou?" šťouchla do mě Ki čumákem.
Cože? Ty mrňavá, hnědá… hluchá! Jak to, že to neslyšíš? Nebo je to jenom výplod mojí fantazie, nebo co?
"Tak vstávej! Přece tady nebudeš jen tak ležet! Mysli na svůj sen!"
No jo. To je pravda. Nemůžu to vzdát a umřít hned na začátku. To teda ne.
"Violeeeeeeeeet! Na co čekáš?!"
Ale proč… vždyť by bylo jednoduchý, zůstat tu a…
"Nech toho, začínám tím deštěm promokat."
Tak ty nedáš pokoj? Nech mě! Za bránou života se určitě nachází něco mnohem lepšího než hlasitá melodie!
"Ne- pře-mýš-lej tak, Vi-o-let."
Co? Kdo takhle mluví? Ki, nedělej si ze mě srandu. A ty, Ao už vůbec ne. Ale co když to nebyla Ki, ani Ao? Nemohly to být ony. Nemluví tak trhaně.
"V… Viole-t…"
Ale nechte toho. Dejte mi pokoj. Všichni.
"Vstá-vej… No tak…"
Prudce jsem sebou trhla.
"M-mami?"
Violet

"Co? Drak? OBROVSKEJ? Nech toho. Děsíš mě." snažila jsem se napodobit Fuzučin unavený tón, ale marně.
"Vážně! Říkala to Běla, Charles a Fuzuki." Vykládala malá dívka s neupravenými rozčepýřenými, nakrátko střiženými červenými vlasy.
"Pch. Nekecej blbosti." odbyla jsem ji ledabyle.
"To nejsou blbosti!" vykřikla dívka popuzeně.
"Vivian, že? To si vykládej nějakýmu blbci. Třeba Fuzuki. Ta by ti uvěřila."
"Princezna Fuzuki není blbec!" vkřikla dívka bojovně.
"Hm. Tak ty ji chceš chránit, jo? To chci vidět."
Vivian, nebo jak se ten spratek jmenoval se postavila do bojového postoje. Nejdnou vypadala o několik let dospělejší.
"Klidně." Zasyčela výhružně.
"Na tohle nehraju. Hele, prcku, jdi si radši hrát, jo?"
To je divný, někoho mi připomíná. Ale ne… že bych se naučila věštit budoucnost? Připomíná mi někoho, koho jsem eště neviděla, ale významně se mi zaplete do života…
"Vypadni už!" vyjela jsem na ni nakvašeně.
Fubuki

Stála jsem naproti té průhledné postavě a nevěřícně jsem si ji měřila zmateným pohledem.
"Mami? Jsi to opravdu ty?"
Jo. Je to ona. To eště poznám.
Mamka si odkašlala a pak řekla svým tichým, vyrovnaným hlasem: "Čeká tě dlouhá cesta, Violet. Dlouhá a obtížná. Nechtěj umřít. Teď ještě ne. V těžkých časech jako budou ty, co teď nastanou budeš svůj život potřebovat, i když si často budeš přát, abys nežila."
"M-mami? Co to povídáš?" vyhrkla jsem.
Matka mi položila dlaň na rameno.
"Vydrž to. Osud je ve tvých rukou. Starej se o svět dobře."
Při těchto slovech se dotkla mojí paže.
"Sbohem. I když se ještě uvidíme."
"Nesmíš odejít!" vykřikla jsem, "Ne teď! Mami, vysvětli mi prosím co se děje! Prosím!"
Ale matka zavrtěla hlavou: "Čas vše odhalí. Sbohem."
Pokusila jsem jí chytit za ruku, ale vzdalovala se mi. Mami! Proč mi nic víc neřekneš? Proč tu nezůstaneš? Proč jsi umřela? Proč mi nepomáháš jako vždy?
Z očí mi vytryskly horké slzy a začaly mi stékat po tvářích.
"Mami…" vzlykla jsem a zhroutila jsem se na zem. Při vědomí mě držela naděje, že jsem ve snu a za chvíli se probudím v posteli naší vesnici.
Ale nic. Velké dešťové kapky mi promáčely oblečení a lepily k němu moje dlouhé, červené vlasy. Mami. Podruhý… podruhý jsi mě beze slova opustila. Stejně jako moje sestry. Kdo mě ještě zraní? Kdo ještě musí umřít? A proč vůbec umíráte?
Vzchop se! Nemůžeš tady klečet napůl v bezvědomí a brečet nad svými nadobro ztracenými blízkými! Maminka ti právě řekla, že tě čeká strastiplná cesta oplývající nebezpečím a ty se zhroutíš jenom při pomyšlení na to, že tě opustila. Jak chceš tohle přestát?
Jedna moje část křičela vzdej to, nemáš na to. Jsi bezcenná, budiž k ničemu. A druhá křičela nesmíš se vzdávat! Lepší umřít v boji než na útěku!
To mám ale příjemné vyhlídky, co?
Ale… ta bolest vyvolaná tou vysokou melodií… je taková, že by dokázala někoho ovládat… A má tvar hlavy.
"Ne!" vykřikla jsem pevně a postavila se. Ne! Nevzdám to. Jestli je pravda všechno to, co řekla mamka, musím se k tomu postavit čelem. A bojovat.
Mlha začala řídnout. I déšť ustoupil. A ta melodie také.
Kousek ode mě něco zachřestilo. Instinktivně jsem se otočila tím směrem.
Nikde nic. Jenom na zemi přede mnou ležela tmavá zdobená jehlice do vlasů.
Violet
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.