Napiš komentář a chovej se tu hezky :)

Září 2008

Shrnutí za září 2008

28. září 2008 v 21:36 Shrnutí za měsíc...
Takže tu máme začátek školního roku a také konečně jednorázovky, nové básničky a nějaké nové kapitolky jak jsme slibovali =)
Aktualizovaly se: Patronka koní a Iris a Zapadákov.
Iris a Zapadákov se také vrátil na původní pravidelnou aktualizaci a Rise of Spirits se změnilo na aktualizaci nepravidelnou.
Přibyly dvě nové básničky od anonymního autora (tozn. jestli nám chcete zapsat nějaké dvoje básničky, povídky atd. napište nám je na mail :D)
A také se končně objevily první dvě jednorázovky. Jestli bude štěstí a inspirace na naší straně, během řijna by nějaké další mohly přibýt ;)

Zaslepení aneb trapas století

28. září 2008 v 21:23 | LG |  Jednorázovky
Přesně před třista-padesáti-dvěmi vteřinami nebo jinak, před pěti minuty a padesáti-dvěma vteřinami, jsem zjistila, že kluk, do kterého jsem byla celé dva roky zamilovaná, už chodí s jinou holkou.
Poprvé jsem ho potkala přesně v pondělí 24.května v 12hod a 47minut.
Právě jsem byla na cestě do naší firmy za tátou, abych s ním šla na oběd. Když v tom jsem zakopla a spadla přímo do náručí cizího kluka. Vypadal velmi elegantně. Na sobě měl tmavě modrý oblek.
,,Jste pořádku?"zeptal se ten kluk v obleku.
V tu chvíli jsem skočila na nohy a narovnala se .
"Nic mi není, děkuju, že jste mě zachytil."
"To nic." mile se usmál a odkráčel pryč.
Tak přesně na tenhle trapas jsem chtěla co nejdříve zapomenout. Ale … ovšem jako na potvoru se stal pravej opak. Protože jsem toho kluka ještě ten den potkala. A hádejte kde. Přímo ve výtahu v tátově firmě.
Nejdřív jsem si myslela, že mě vyhledal, protože jsem ho nějak zranila, ale ono to tak nebylo. On totiž přišel za mým tátou. Nejdřív jsem zjistila, že se jmenuje Derik Jonson. Žije v Anglii a pracuje ve firmě jeho táty. Táty, který je velmi dobrý kamarád a společník MÉHO táty. Začala jsem Derikem se kamarádit a později jsem k němu začala cítit něco víc než přátelství.Pokaždé jsem se mu to pokusila říct, ale pak jsem vždycky vzápětí ztratila odvahu a neřekla mu nic. A asi mu to nikdy neřeknu.
Sedí právě s tou holkou v kavárně a ona se k němu lepí, jako by byla k němu přilepená. No prostě děs. Chtěla jsem odejít dřív než mě stačí zahlédnout … ale to se ovšem nestalo.
"Ahoj Viktorie (tak se mimochodem jmenuju)." zavolal na mě Derik.
Kruciš!
"Ahoj Deriku a … ?"
Musím, co nejrychleji odtud vypadnout.
"Á promiň." pokračoval "Viktorie to je Lisa, Liso to je Viktorie. Lisa je totiž moje …-."
"Omluvte mě, ale" podívala jsem se na hodinky, "už budu muset jít. Omlouvám se." rozloučila jsem se s nima a odešla z kavárny.
"Jo a uvidíme se na oslavě." dodal dřív než jsem stačila vyjít ven.
xXx
Přišel večer a oslava už byla v plném proudu. Hosté přicházeli a mezi nimi Derik s Lisou. Ti hned zamířili ke mně. Snažila jsem před nima někam utéct, ale nakonec mě dostihli.
"Ahoj, před kým to prosím tě utíkáš?" vyptávala se Lisa.
Před tebou.
"Omlouvám se, já jsem vás neviděla."vymlouvala jsem se. No, i když to byla lež, tak si nemůžu pomoct.
"To je dobrý, stejně jsem jsi chtěl zaběhat." vtipkoval Derik.
"Ta oslava se ti moc povedla." pokračoval.
"Jo, to rozhodně a hlavně to osvětlení, to se mi líbí nejvíc."přidala se Lisa.
"Díky, jste moc milý."
Nemůžu uvěřit co teď řeknu, ale Lisa je mi sympatická. To je hrozný měla bych jí nenávidět.
"Prosím o pozornost."oznámil táta. Všichni jsme ztichli a obrátili se na něho. "Je čas na přípitek." zakašlal a pokračoval: "Jsem rád, že jste sem přišli v docela hojném počtu (úsměv). Nemám rád dlouhé proslovy, protože pak nezbude čas na jídlo (smích). Jsem rád, že svoje padesátiny můžu oslavil se svou rodinou a s vámi. A chci hlavně poděkovat své dceři Viktorii, že pro mě všechno tohle připravila (pohled na mě) a taky Derikovi, který přijel až z Anglie na moje narozeniny (pohled na Derika kterému právě přistála obrovská pusa na tvář do Lisy)."
Najednou jsem se neudržela a víno, který jsem měla na přípitek, přistálo Lise přímo do výstřihu, na šaty od Valentina. Lisa sprintem vystřelila na toalety. Náhle začalo v sále šum. Nevěděla jsem, jak se mám zachovat. Bylo to poprvé, co jsem udělala, něco tak nerozvážného a trapného.
Zoufale jsem se rozhlížela po sále, a ani nevím proč. Možná, že jsem doufala, že mi někdo poradí, ale nic. Rozběhla jsem se za Lisou. Před dveřmi na toalety jsem se zastavila. Vůbec jsem nevěděla, co jí mám říct a už vůbec, jak jí to vysvětlit. Takže bez jakékoli výmluvy jsem vstoupila dovnitř.
"Promiň." to bylo první slovo, co mě v tu chvíli napadlo.
"To je dobrý, nezlobím se na tebe. Nemyslím si, že to bylo naschvál."
Ona je tak hodná, nedokážu jí lhát. Tak to ze mě všechno vypadlo.
"No víš. Já ani nevím jestli to bylo naschvál, byl to takový reflex. No víš. Já jsem asi začala žárlit, ne asi, ale určitě. Ty jsi mu dala tu pusu a tak jste se k sobě tulili, a já prostě to …-."
Lisa mě přerušila:"To jako myslíš s Derikem?"zeptala se.
"E … Jo.J á vím, že je to dětinské …-." další přerušení, ale tentokrát to byl její smích, co mě přerušil.
"Čemu se tu směješ?" divila jsem se a cítila se ještě víc trapně.
"Já a Derik, opravdu sis myslela, že já a Derik?"a pořád se dál smála.
"Tak čemu se tu sakra směješ?"
Musela jsem počkat asi půl hodiny než se konečně uklidnila. Dobře, přeháním.
Konečně začala mluvit: "Já nevím jak ti to říct … ale já s Derikem nechodím a …-."
"Cože? Takže když nejsi … Ty jsi jeho snoubenka?"lekla jsem se.
"Ne, ne, jen to ne. Tedy pokud v Anglii nebo v Česku existuje registrované partnerství mezi bratrancem a sestřenicí."
"Cože?"nechápala jsem, ale pak mi to došlo: "COŽE?!"
Nemohla jsem tomu uvěřit, měla jsem smíšené pocity. Když jsem se konečně vzpamatovala musela jsem se začít smát.
"Jsem blbá. Měla jsem se nejdříve zeptat."
"Jo, to jsi asi měla."a zase jsme dostaly záchvat smíchu.
"Jen je mi líto těch šatů do Valentina." řekla smutně Lisa.
"Neboj, znám jednu čistírnu tady poblíž. Tam ti to určitě vyčistí." uklidňovala jsem ji.
"Jsem ráda, že máš zájem o mého bratrance." řekla nadšeně.
"A proč?" divila jsem se.
"No víš." pokračovala "Derik se mi jednou svěřil, že se mu líbíš …-."
"Ahoj." přerušil ji Derik, který jsem právě vpadl.
"My o vlku a vlk … No asi vás tu nechám o samotě." řekla Lisa a odešla ven.
"Tak jo, to je už na mě pro dnešek trošku moc."
"Cože?" divil se Derik.
Vůbec nevím, jak se mám cítit. Tak jsem si řekla, že mu to celý od začátku převyprávím. A od té doby začal náš vztah.

Plačící Marionette

28. září 2008 v 21:22 | Aoyama |  Jednorázovky
Temná silueta kříže se ostře rýsovala proti vycházejícímu měsíci.
Na věži právě odbíjela půlnoc. Kdesi zapípal pták. Závan větru roztočil plechovku a poslal ji na silnici, kde ji nemilosrdně rozdrtily kola prázdného autobusu.
Začalo pršet. Velké dešťové kapky uhasily poslední lucerny. Přes tiché syčení uhasínajících knotů svíček se prodralo pár vzlyků nesoucích se celým hřbitovem jako smutná ukolébavka vyprávějící o životě a smrti místních obyvatel.
Již nikdo tu nezbyl. Nikdo, až na ni. Seděla na tmavé desce hrobu, stejně opuštěná jak včera, předevčírem, před pěti lety.
Celý okolní svět se před ní otáčel jako listy alba přeplněného nevkusně barevnými fotkami.
Lidé, kteří před několika lety patřili k jejímu životu teď byli náplní těchto barevných obrázků. Už k ní nepatřili. Tehdy ji opustili a odvrhli. A v té chvíli jí přestalo na čemkoli záležet. Všichni ji nechali, ať si jde, dokonce i on. On, kterého kdysi měla tak moc ráda. A myslela si, že i on ji. Tolikrát si vzpomněla na ten den, kdy řekl, že ji nikdy neopustí. Byla to jediná vzpomínka, která ji držela na tomto pochmurném místě.
Již nikdo tu nezbyl. Všichni radostně odešli, jen ona zůstala sedět na svém náhrobku. Čekala.
Ani nevěděla, co od něho má čekat. Ale po celou dobu doufala, že svůj slib dodrží a nikdy ji neopustí. Doufala, že za ní aspoň jednou přijde, že uvidí slzy smutku a stesku v jeho mandlových očích.
Ale vzpomínky časem blednou a on na ni nepochybně zapomněl.
Po její smrti ani nevyslovil její jméno - Marionette.
Marionette pomalu vstala a pomalu přešla k vedlejšímu náhrobku, na jehož povrchu bylo zlatým písmem napsáno jméno Camille. Bylo to jméno dívky, kterou si našel brzy po Marionettině smrti.
Tehdy Marionette pocítila závist. Pověsila se nebohé Camille na paty, nosila jí smůlu a nepřestala, dokud to neskončilo takhle.
Pak byl pár let pokoj. Marionette ho vídala, když nosil Camille na hrob květiny.
Jak nenáviděla její hrob. Nenáviděla i samotnou Camille.
Ale po pěti letech si uvědomila, že msta na nevinném okolí roztočí jen kolotoč, kdy se bude na paty věšet dalším dívkám, jako je Camille.
Jestli se chce pomstít, musí to být pouze na jednom člověku. Na tom, které to všechno zavinil.
Vyšlo slunce a ozářilo celý hřbitov ranními paprsky.
Po štěrkové pěšince někdo kráčel. Byly to tiché, pomalu se střídající kroky. Byl to on. A kráčel k hrobu své milované Camille.
Jediný cíl. Jestli to udělá teď, bude mít pokoj. Natahovala k němu ruce, ale v polovině své cesty se zarazila.
Hlavou jí probleskly vzpomínky, které s ním zažila. Krásné, smutné chvíle, o které se s ním vždy dělila a on jediný jí dokázal pomoct, nebo aspoň utěšit. I v tuhle chvíli jí od jejího problému dokázal pomoct. Stačil jen kousek a Marionette by se konečně po tolika letech cítila šťastně. Ale něco jí pořád říkalo, že to nemá dělat.
Stála tam, ruce natažené, prsty se ho téměř dotýkala. A v duchu věděla, že to nedokáže. Že jí ruce neposlechnou a ona tam jen bude stát. Věděla moc dobře, že ho miluje i nesnáší. Ale nevěděla, který cit je silnější.
Jak tam stála, byla si jistější, že je to ten první. Určitě mu tolik ublížila Camillinou smrtí. A možná i tou svojí.
Zhluboka se nadechla a spustila ruce. Proč má zabíjet někoho, koho má tak ráda? Jak jí něco takového mohlo napadnout. Vždyť je to osoba, která jí tolik pomáhala. A je to osoba, která jí tolik ublížila…
"Promiň mi to." Zašeptala pak.
Vyšel měsíc a zalil svým světlem tmavý kříž, který se strašidelně tyčil nad hrobem a připomínal osoby, pohřbené pod ním. Na věži právě odbíjela půlnoc. Kdesi zapípal pták. Závan větru rozhýbal listy na stromech a uhasil všechny lucerny. Prázdným hřbitovem se rozléhalo vzlykání, po kterých tuhla krev v žilách.
Již nikdo tu nezbyl. Nikdo až na ni. A ona by také měla jít. Tiše vstala a setřela si slzy, které jí po tváři stékaly včera, předevčírem, před pěti lety.
Chtěla je odhodit stejně tak, jak on odhodil ji. Možná ho brzy uvidí. Uvidí ho, jak se drží za ruku se svou milovanou Camille. A na ni si ani nevzpomene.
Prudce trhnula rukou a slzy, které si setřela z obličeje, se stříbřitě zaleskly v měsíčním světle a dopadly na okvětní lístky čerstvých třešní, které tiše stály ve váze na tmavé náhrobní desce pomalu chladnoucí v sametově černé tmě.

Kapitola 5.- Doma

28. září 2008 v 21:20 | Berage |  Patronka koní
Já i Domča jsme musely zůstat ještě doma. Tak jsme šly a psaly jsme si na icq!



Přemýšlely jsme, co to mohlo být! Na konec jsme usoudily, že se nám něco zdálo. Ale já jsem si neustále opakovala v hlavě, že jsem to viděla, že to není možný a tak pořád do kola. Nemohla jsem tomu uvěřit.



Když jsem šla večer spát, slyšela jsem kroky za dveřmi venku, otevření dveří a zavření, a pak kroky do našeho obývaku.



Řekla jsem si, že to asi jak jsem byla ospalá, usnula jsem, a když jsem se ráno probudila, viděla jsem stopy od bahna,jak vedly do obývaku, ale zpátky už ne!!



Vyděsila jsem se a běžela za mamkou a tátou (jestli jsou v pořádku), našla jsem je spát, tak jsem je vzbudila a ukázala jsem jim stopy. Ale oni nic neviděli tak šli spát! Zavolala jsem Domče, a ta říkala, že u nich nikdo nebyl! Nic neslyšela.



Druhou noc jsem nemohla usnout, tak jsem se rozhodla, že budu dávat pozor, jestli někoho uvidim.



Ve stejný čas jsem zase slyšela kroky, ale neodvážela jsem se! Raději jsem usnula.



Ráno jsem opět našla stopy od bahna. Mamka je zase neviděla! Volala jsem Domče, ta na mě vyděšeně ječela a brečela mi do telefonu. Taky to u ní bylo. Byla tak strašně vyděšená.



Tak jsem se rozhodla, že za ní půjdu.



Když jsem tam přišla, Domča seděla v rohu svého pokoje, držela si svýho oblíbenýho plyšáka a brečela schoulená v koutě.



Pohled na ni mě fakt vyděsil. Šla jsem za ní a řekla:,,Co se ti stalo?"



Najednou promluvila úplně jiným hlasem:,,Zabiju tě!"



Když jsem se na ni pořádně podívala, v očích jsem viděla pouze bělmo! Najednou se na mě podívala řekla, že to taky slyšela!



,,A proč seš tak vyděšená?" zeptala jsem se.



,,Já...ono...no....hmmm..." začal potichu a nejistě, ,,cejtila jsem....jakoby to do mě vešlo!!" vykřikla a znovu se rozbrečela.



Domluvily jsme se, že půjde spát ke mně. Další den jsme se připravovaly.



V noci jsme byly vzhůru a čekaly. Najednou... dveře se začaly otevírat!



Domča se začala klepat a drkotat zubama. Šlo vidět, že měla hroznej strach!



Tak jsem potichu zašeptala: "Já půjdu sama."



Domča nejdřív nejistě vrtěla hlavou, ale potom jasně a rozhodně kývla.



Sedla jsem si a připravila naši past. Zatáhla jsem ve správnou chvíli za provázek, ale ono nic. Nefungovalo to!



Nervózně jsem se podívala na Domču a pak na provázek.



Když jsem však slyšela, že se kroky zastavily a začaly se přibližovat, tak jsem křečovitě chytla provázek a.......... pak jsem se tam koukla. Nepotřebovala jsem k tomu ani naši past s moukou, která se na To měla vysypat. Šlo to vidět. Byla to ta holka-Patronka koní! Vykřikla jsem, ale ona šla ke mně!



Začala jsem couvat do našeho pokoje a křičela jsem. Byla bílá a průhledná! Měla laskavé oči a natahovala na mě ruku. Domča vstala a šla k nám. Vypadala, jako by se vůbec nebála. Sedla si vedle mě do rohu pokoje.



Zuzka se k nám pomalu blížila. Natáhla ruku a nastavila dlaň. Zvedly jsme se a obě dvě natahovaly ruku k ní. Najednou jsme se dotkly konečků prstů.



Zvlaštní, cítila jsem ji! Zuzka se lekla a trochu uskočila. Pak mě chytla, už jistě, za ruku a já chytla Domču. Zuzka letěla vzduchem a my za ní běžely.



Zavedla nás ke staré zřícenině! Duch proletěl kupou kamenů. Já jsem do nich narazila! Naše ruce se odpojily a já se najednou cítila plná síly. Začala jsem odhazovat těžký balvany.



,,Domí, pojď mi pomoct!"



Po pár kamenech jsme se dostaly pod zříceninu, za duchem, do tajné jeskyně.



Zuzka tam seděla na jednom kameni a brečela!



Zeptala jsem se:,,Ty jsi Zuzka?"



Duch poprvé promluvil:,,A a a.. ano, jsem!"

4. Kapitola- Nepovedená projížďka

28. září 2008 v 21:17 | LG+Aoyama |  Iris a Zapadákov
Další den už bylo pondělí, naštěstí už byly letní prázdniny.Kvůli vybalování jsme šli všichni hrozně pozdě spát . A dokonce byl unavený i Oliver,takže v noci vůbec nebrečel. Ale na druhou stranu už máme to děsné vybalování za sebou.

Ráno, když jsem ještě spala, někdo zazvonil. Po chvíli jsem uslyšela maminčin hlas: ,,Stefani!I ris! Přišel za vámi kamarád!"

,,Kdo?"ozval se ospalý hlas ze Stefina pokoje.

,,Ten milý kluk z restaurace! Jak že se to jmenuješ? Tomáš?"

,,To snad ne!" vyjekla Stef zcela probuzená.

Ze Stefina pokoje jsem slyšela rachot. Odhadovala jsem, že na sebe házela co nejrychleji oblečení a make-up

Já jsem tedy také vstala. Šla jsem dělat mojí ranní povinnost jako čištění zubů atd.

Když jsem skončila a sešla dolů, s mým překvapením Stef teprve vyšla pokoje. Musím uznat, že i když spěchala vypadala fakt dobře.

,,Ahoj Stef. Nazdar Iris." pozdravil nás Tomáš.

,,Ahoj." pozdravily jsme ho jednohlasně.

,,Co tu děláš tak brzy?" zeptala se ho Stef.

Ale místo odpovědi se Tomáš začal smát: ,,Nejsem si jistý jestli je jedenáct hodin brzo."

,,Cože?" vyjekly jsme obě najednou.

,,Tomáš vás vezme na projížďku." oznámila nám máma, ,,ale nejdříve se nasnídáme, tedy vlastně naobědváme. A co ty? Dáš si taky?"

,,No, i když jsem už jedl. Ale odmítnout je neslušné, tak si dám rád." a mile se usmál.

Při obědě si Tomáš sedl mezi Stef a mnou. Po snídani, tedy po obědě, jsme šli do stáje.

,,A hele Tomáši, kdo to včera byl se Simonou?" začala jsem vyzvídat.

,,Jo tak to byla její kamarádka Justýna." odpověděl mi otráveně.

,,Co je ti?" zeptala se Stef starostlivě.

,,Ále, jen jsem dnes měl schůzku se Simonou. Ale místo toho mi máma řekla, ať vás vezmu na projízd'ku, že jste tu nový atd." řekl Tomáš naštvaně, ale i trochu smutně.

,,Aha. A bylo to důležitý, aby jste se setkali?" zeptala jsem se.

,,Jo a dost hodně. Ona je totiž na mě teď pořádně naštvaná. Ale to snad nevadí, pokusím si to u ní vyžehlit někdy jindy." řekl s úsměvem abychom se necítily provinile.

Zdá se, že ten jejich "vztah" je na rozpadnutí.

Je mi ho fakt líto, ale teď ho Stef sbalí jednodušeji. Myslím, že Stef se málem neudržela a začala ječet radostí. Naštěstí se ovládla.

Když jsme tam dorazili (to myslím do stáje) přivítali nás kluk a holka, asi tak v mém věku.

,,Nazdar Tomáši zdá se, že nepřicházíš sám. Kdo jsou ty holky?" usmál se na nás ten kluk.

Měl krátké hnědé vlasy, fakticky krásné oči a okouzlující úsměv. Na sobě měl košili, džíny a tenisky. Neměl žádný brýle ani piercink a ani tetování, tedy já jsem to aspoň neviděla.Kdybych ho měla oznámkovat tak dávám hned 5. Musím uznat, že v tomhle zapadákově jsou opravdu hezcí kluci (tedy ty co jsem zatím viděla).

Ta holka byla docela vysoká a štíhlá. Měla na sobě tričko a trochu špinavé džíny. Modro-šedé oči a stejný odstín vlasů, který měl i ten kluk, měla v culíku.

,,Čau Šárko, zdarec Lukáši." pozdravil Tomáš toho kluka, ,,Představuji vám Stef a Iris. Stef, Iris tak tohle jsou dvojčata Lukáš a Šárka." představil nás.

,,Ahoj" podala nám Šárka ruku, ,,vezmeme vás na projížďku. Ale nejdřív si vyberte koně. Jo, a umíte na nich jezdit?"

,,No jasně, že…-" začala jsem, ale v tom mi skočila Stef do řeči: ,,Jo, dokonce jsme chodily kvůli tomu i hrozně daleko od města a Iris jezdila dokonce závodně."

Co si to ta Stefani kruci vymýšlí? Vždyt' jsem seděla na koni… jenom 2x!

,,Dobře. Jedna projížďka stojí tisíc korun." prohlásil Lukáš s vážným výrazem.

,,Co???!"vyjekly jsme se Stef naráz.

Najednou všichni kromě mě a Stef vyprskli smíchy.

,,To byl vtip." vysvětlil pobaveně Lukáš.

Bylo mi fakt trapně.

,,Tak, kterého koně jste si ráčily vybrat?" zeptal se pak a nepřestával se blbě tlemit.

,,To je jedno, vyber nám ho ty." řekla jsem a snažila zabránit vzpomínkám na mou druhou jízdu na koni ve valení se do mojí nebohý hlavy. To se stalo tehdy , když jsem si zlomila ruku a vyvrtla si kotník. Tehdy jsem si slíbila, že už nikdy na žádného koně nevylezu.

Lukáš s Šárkou nám přivedli koně.

Poté, co Tomáš s Lukášem a s Šárkou odešli (nejspíš pro sedla) Stef mi pošeptala: ,,A to na těch potvorách máme jet? Jen tak?"

Ó můj Bože! Stef, ty o těch koních nevíš ani vycucaný Ň!!!

,,Ty jsi snad úplně vypatlaná! Oni teď přinesou sedla." zaútočila jsem na ni bez váhání.

,,Aha. Ale příště na mě nezvyšuj hlas!" bránila se Stef.

Spolek nám přinesl sedla a osedlal naše i svoje koně.

No skvělý. Ještě vědět, jak se na ty "potvory" dá vylézt?

Podívala jsem se na stejně zmatenou Stef a pak na Šárku. No, ty pohyby by se daly okopírovat. Takže, levou nohu, ještě se chytit předku sedla a vyhoupnout se na koně. A najedou jsem seděla na zemi. Počkat! Šárka dala levou nohu tam … Neměla jsem ji zastrčit do té kličky? No jo, já stoupla vedle. Najednou jsem uslyšela smích. Já na koně nevylezla a Stef se ho bojí. Ach jo! Tak ještě jednou. Uf, podařilo se. Jenže nevím, jestli sedím dobře.No … Proč přede mnou ten kůň mává ocasem? Ohlédla jsem se dozadu. Všichni seděli jinak! Teda, kromě Stef. Ta si totiž přitáhla židli (jezdící, na kolečkách) a přivazovala ji na nebohé zvíře.

,,Co blázníš?" došel ke mně Lukáš.

Jéje, asi bych se měla obrátit. Jako princezna ve filmu. Tak a zase. Kůň pohodil hlavou a já přistála na zemi. Lukáš jen zavrtěl hlavou.

,,Ty pitomý zvíře!"nevydržela jsem to a najednou … sedím na koni a dokonce je přede mnou hlava a ne ocas.

,,Vedeš si dobře." usmál se Lukáš.

,,J-jak to že jsem tady nahoře?"

,,Vcelku jednoduše ." odpověděl a konečně mě pustil. Takže … mi tam pomohl.

,,A Stef?" ohlédla jsem se.

,,Měl bych jí asi pomoct, než toho koně zabije, ale … bez urážky, ale já ji neunesu."

Chudák Stef, ale… vždyt´ ona už na tom koni sedí.

,,Počkej neříkej, že jsi na toho koně vylezla sama."divila jsem se.

,,Ne.ne."zavrtěla hlavou, ,,Pomohl mi nahoru Tomáš," rozzářila se, ,,no a jak se na nich vlastně jezdí?"

,,Já tě asi picnu. Neříkala jsi náhodou, že jste se na nich učily jezdit?" zeptal se jí Lukáš s velkou dávkou ironie.

,,Zklidni hormony brácha." zaškaredila se na něho Šárka. ,,Opravdu nevíte nic to tom jak se na nich jezdí?"

Nechtěla jsem připustit, že jsem bezradná, ale… ne, jsem úplný ztroskotanec.

,,A můžou se splašit?" otázala jsem se.

,,Každý kůň se může splašit." pokrčila Šárka rameny.

,,No, jo." broukla jsem nespokojeně a chytla otěže.

,,Držíš to špatně." přeměřil si mě Lukáš pobaveným pohledem.

Stef se pokusila udělat to samé, co já, ale nějak strčila do koně na kterém seděla a v tu chvíli přistála na zemi. Všichni se lekli jestli jí náhodou nic není a hned k ní běželi.Tedy kromě mě, protože jsem ani nevěděla jak z toho koně slézt. Tak jsem musela trošku improvizovat, ale nakonec se mi povedlo z toho koně slézt.

,,Stef, jsi pořádku?! Nemáš nic zlomeného, nemáš otřes mozku?!" vyptával se ustrašeně Tomáš.

Stef se posadila a přes tvář si ohmatávala zuby, jestli jsou všechny.Když se ujistila, že jo, dodala: ,,Sakramenská práce! Co jsem komu udělala, že se to zrovna muselo stát mně?"

Všichni jsme si oddechli a Tomáš Stef automaticky objal. V tu chvíli byla Stefani v sedmém nebi, tedy aspoň jsem si to myslela, ale ona nebyla. Spíš vypadala nervózně a nejistě. Pak jsem si všimla, že se dívá ke vchodovým dveřím. Tak jsem se otočila abych viděla, kdo to je. Stála tam Simona.

,,Co to má znamenat?!" rozkřikla se.

,,Není to tak, jak si myslíš." vysvětloval Tomáš.

Myslím, že to nevykazuje nic dobrého. Spíše naopak; Simona se otočila odešla pryč.

,,Simono počkej!" rozběhl se za ní Tomáš.

Po chvíli tísnivého mlčení se jako první ozval Lukáš.

,,Nechcete to zabalit? Myslím, že to pro dnešek mohlo stačit."

Stef se zklamáním v očích dodala: ,,Máš pravdu."

Jarní radovánky

28. září 2008 v 21:16 | anonymní autor |  Básničky
Řeknu si:,,Sbohem mrazivá zimo a rychle pryč,

ať má jaro kam přijít."
Už ráda bych viděla pampelišku,
tu, která probouzí spící přírodu

Sem tam ještě vane studený vítr
a venku lije na litr,
ale přesto na počasí nezoufám,
a na teplo a slunce stále doufám.
A to proč?

Kluci, holky, pojďte sem!
Vždyt' Velikonoce už vanou sem.
Všechno už je připravené,
Tak rychle holky utečte!

Vánoce

28. září 2008 v 21:15 | anonymní autor |  Básničky
Za dveřmi už jsou Vánoce.

Lidi, lidi, radujme se!
Všechny starosti pryč
a to je k radosti klíč.

V kuchyni krásně už voní cukroví,
ale babička zas jen řízek smažený.
Támhle táta nám přivezl stromeček
a Jana rychle na stromeček pověsí zvoneček.

Všude tu cítím vánoční náladu,
a také slyším tu krásnou koledu.
A tak vám přeji krásné prožití vánočního svátku,
ať radost dojde ke každému aspoň trochu, trošičku …