Napiš komentář a chovej se tu hezky :)

Plačící Marionette

28. září 2008 v 21:22 | Aoyama |  Jednorázovky
Temná silueta kříže se ostře rýsovala proti vycházejícímu měsíci.
Na věži právě odbíjela půlnoc. Kdesi zapípal pták. Závan větru roztočil plechovku a poslal ji na silnici, kde ji nemilosrdně rozdrtily kola prázdného autobusu.
Začalo pršet. Velké dešťové kapky uhasily poslední lucerny. Přes tiché syčení uhasínajících knotů svíček se prodralo pár vzlyků nesoucích se celým hřbitovem jako smutná ukolébavka vyprávějící o životě a smrti místních obyvatel.
Již nikdo tu nezbyl. Nikdo, až na ni. Seděla na tmavé desce hrobu, stejně opuštěná jak včera, předevčírem, před pěti lety.
Celý okolní svět se před ní otáčel jako listy alba přeplněného nevkusně barevnými fotkami.
Lidé, kteří před několika lety patřili k jejímu životu teď byli náplní těchto barevných obrázků. Už k ní nepatřili. Tehdy ji opustili a odvrhli. A v té chvíli jí přestalo na čemkoli záležet. Všichni ji nechali, ať si jde, dokonce i on. On, kterého kdysi měla tak moc ráda. A myslela si, že i on ji. Tolikrát si vzpomněla na ten den, kdy řekl, že ji nikdy neopustí. Byla to jediná vzpomínka, která ji držela na tomto pochmurném místě.
Již nikdo tu nezbyl. Všichni radostně odešli, jen ona zůstala sedět na svém náhrobku. Čekala.
Ani nevěděla, co od něho má čekat. Ale po celou dobu doufala, že svůj slib dodrží a nikdy ji neopustí. Doufala, že za ní aspoň jednou přijde, že uvidí slzy smutku a stesku v jeho mandlových očích.
Ale vzpomínky časem blednou a on na ni nepochybně zapomněl.
Po její smrti ani nevyslovil její jméno - Marionette.
Marionette pomalu vstala a pomalu přešla k vedlejšímu náhrobku, na jehož povrchu bylo zlatým písmem napsáno jméno Camille. Bylo to jméno dívky, kterou si našel brzy po Marionettině smrti.
Tehdy Marionette pocítila závist. Pověsila se nebohé Camille na paty, nosila jí smůlu a nepřestala, dokud to neskončilo takhle.
Pak byl pár let pokoj. Marionette ho vídala, když nosil Camille na hrob květiny.
Jak nenáviděla její hrob. Nenáviděla i samotnou Camille.
Ale po pěti letech si uvědomila, že msta na nevinném okolí roztočí jen kolotoč, kdy se bude na paty věšet dalším dívkám, jako je Camille.
Jestli se chce pomstít, musí to být pouze na jednom člověku. Na tom, které to všechno zavinil.
Vyšlo slunce a ozářilo celý hřbitov ranními paprsky.
Po štěrkové pěšince někdo kráčel. Byly to tiché, pomalu se střídající kroky. Byl to on. A kráčel k hrobu své milované Camille.
Jediný cíl. Jestli to udělá teď, bude mít pokoj. Natahovala k němu ruce, ale v polovině své cesty se zarazila.
Hlavou jí probleskly vzpomínky, které s ním zažila. Krásné, smutné chvíle, o které se s ním vždy dělila a on jediný jí dokázal pomoct, nebo aspoň utěšit. I v tuhle chvíli jí od jejího problému dokázal pomoct. Stačil jen kousek a Marionette by se konečně po tolika letech cítila šťastně. Ale něco jí pořád říkalo, že to nemá dělat.
Stála tam, ruce natažené, prsty se ho téměř dotýkala. A v duchu věděla, že to nedokáže. Že jí ruce neposlechnou a ona tam jen bude stát. Věděla moc dobře, že ho miluje i nesnáší. Ale nevěděla, který cit je silnější.
Jak tam stála, byla si jistější, že je to ten první. Určitě mu tolik ublížila Camillinou smrtí. A možná i tou svojí.
Zhluboka se nadechla a spustila ruce. Proč má zabíjet někoho, koho má tak ráda? Jak jí něco takového mohlo napadnout. Vždyť je to osoba, která jí tolik pomáhala. A je to osoba, která jí tolik ublížila…
"Promiň mi to." Zašeptala pak.
Vyšel měsíc a zalil svým světlem tmavý kříž, který se strašidelně tyčil nad hrobem a připomínal osoby, pohřbené pod ním. Na věži právě odbíjela půlnoc. Kdesi zapípal pták. Závan větru rozhýbal listy na stromech a uhasil všechny lucerny. Prázdným hřbitovem se rozléhalo vzlykání, po kterých tuhla krev v žilách.
Již nikdo tu nezbyl. Nikdo až na ni. A ona by také měla jít. Tiše vstala a setřela si slzy, které jí po tváři stékaly včera, předevčírem, před pěti lety.
Chtěla je odhodit stejně tak, jak on odhodil ji. Možná ho brzy uvidí. Uvidí ho, jak se drží za ruku se svou milovanou Camille. A na ni si ani nevzpomene.
Prudce trhnula rukou a slzy, které si setřela z obličeje, se stříbřitě zaleskly v měsíčním světle a dopadly na okvětní lístky čerstvých třešní, které tiše stály ve váze na tmavé náhrobní desce pomalu chladnoucí v sametově černé tmě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rozinka Rozinka | 13. října 2008 v 18:04 | Reagovat

Pááni.... *HVÍÍÍZD* To je úžasný....

Strašně se mi to líbí!! Jseš fakt hustá... to jsem netušila, co v tobě dřímá ;))

2 Vála Vála | 14. října 2008 v 11:27 | Reagovat

zdarec hele aoyamo nemohla bys priste napsat neco co bych napoprvy pochopila i ja??!!  :D

3 Aoyama Aoyama | 20. října 2008 v 15:34 | Reagovat

děkuju ;) jste moc hodný :D

to Vála: něco co napoprvý pochopíš i ty? O.o no... budu se snažit :D (ale nezaručuju, že to půjde :D)

4 salome535 salome535 | 21. října 2008 v 22:13 | Reagovat

Ahojik aoyamo máš to tu moc pěkný a tohle je opravdu krutý a smustný příběh doufám že přibide něco veselejšího abych pořád nemusela plakat :-)

5 Aoyama Aoyama | 25. října 2008 v 8:44 | Reagovat

salome535: ah... já nevím... možná se to nezdá, ale já mám kapičku depresivní povahu... zvlášť když píšu povádky :( nevím, nějak tomu nemůýu zabránit :(

6 wendy wendy | E-mail | 27. října 2008 v 20:26 | Reagovat

Nj, Ao, ty jsi prostě taková, viď? Ale nic si z toho nedělej, to já taky :P

7 Aoyama Aoyama | 7. listopadu 2008 v 18:05 | Reagovat

wendy: svoji povahu lze jen těžko změnit, že? :D

8 wendy wendy | E-mail | 23. listopadu 2008 v 20:13 | Reagovat

no, já jen že ty a deprese...no, však znáš můj postoj ke světu a vší tý ironii, se kterou byl stvořenej...

9 loki loki | 6. prosince 2008 v 10:25 | Reagovat

Buhuhuhu smrk smrk sob to je smutný

10 Aoyama Aoyama | 8. prosince 2008 v 20:37 | Reagovat

a já stejně nechápu, jak ti to může připadat smutný, když si myslíš, že ho nezabije -.-

11 svita svita | 10. prosince 2008 v 21:06 | Reagovat

chtely ste komentar.. tak tady ho mate... mate to tu moc pekny... nejvic se mi sice libjej ty loutky, ale todle je taky mooooc dobry!!! tipuju, ze to psala zdenka :) tim nechci rict, ze od vas ostatnich by to nebylo dobry :) ste fakt jednicky...

12 Efice PePIcE..NéÉ pRdéL..eFkA(EVA) Efice PePIcE..NéÉ pRdéL..eFkA(EVA) | 28. února 2009 v 19:58 | Reagovat

TWE..NECHAPU KDE NA TO BERETE LIDISHKY JAKO INSPIRACI..ME UZ DEL APROBLEMY PSAT SLOHOVKY DO SKOLY..xDD

13 Tenny Tenny | Web | 27. dubna 2009 v 18:33 | Reagovat

Páni.............To je krááásný:-)

14 Tenny Tenny | Web | 27. dubna 2009 v 18:35 | Reagovat

Aonymo?Mohla bys napsat s LG další díly Iris a Zapadákov???Plosííííííííím...plosíííííííím:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.