Napiš komentář a chovej se tu hezky :)

Říjen 2008

Shrnutí za říjen 2008

26. října 2008 v 19:26 Shrnutí za měsíc...




Takže... poprvé se nám tu u Ztraceného snu objevila aktualizace dvakrát do měsíce =)
Iris a Zapadákov a Patronka koní se aktualizovaly o jednu kapitolu, Srdce zvonu a Ztracený sen dohromady o dvě.
Přibyla nová jednorázová povídka.

Kapitola 6.-Zřícenina

26. října 2008 v 19:22 | Berage |  Patronka koní


S Domčou jsme se domluvily, že se podíváme na historii té zříceniny. Tak jsme
šli do místní khihovny.Knihovnice nám donesla starou knihu o historii našeho města.
Hned jsme si tam sedly a začaly číst.
Zjistily jsme, že dříve to byla malá rozhledna, která se postupně rozpadla, ale o tajemné jeskyni tam nic nebylo!
Když jsme četly dál dozvěděly jsme se, že tam byly doly na těžbu stříbra. Jeden důl prý vedl pod starou zříceninu, který před 5 lety zasypali. Hned nám bylo vše jasný! Ta jeskyně není jeskyně, ale důl, který zasypali!
Když jsem k té zřícenině přišli, Dominika se zděsila: "Vždyť tam bude Zuzka zasypaná! Ty tam chceš vážně jít??"
Trochu mě zamrazilo na zádech, ale po chvíli to přešlo a já v klidu mohla říct: "Ano."
Bylo vidět, že jsme tam byly, ale jak jsme se dostaly domů? To jsme dodnes nepochopily. Byl tam jeden kámen, který stačil odsunout a dostaly jsme se hned dovnitř.
Vešly jsme tam a viděly kostru!
Začaly jsme ječet a já jsem se rozeběhla ven. Domča běžela za mnou a najednou jsem se zastavila.
"Co je?" Ptala se ječivým, až hysterickým hlasem Domí.
Já mlčela. Po chvíli ze mě vypadlo: ".....Pavouk...."
Mám už od mala hroznou hrůzu z pavouků. Strčila jsem do Domči a utíkala směrem ke kostře Zuzky. Dominika stála nehnutě na tom samém místě.
,,Hej, Domčo, pojď sem." Řekla jsem už s překvapivě klidným hlasem.
Domča přišla a zastavila se vedle mě.
Obě dvě jsme vyděšeně koukaly na kostru. Vedle ní svítilo světlo. Šlo seshora. Podívaly jsme se pomalu nahoru a uviděly malou škvírku. Vycházelo odtamtud jasné světlo, které se rozptýlilo po šerém dolu. Rozhlížely jsme se, abychom našly nějaké schody nahoru. Podívala jsem se vlevo, vpravo. Podívala jsem se všude. Nic jsem nanešla.
Sedla jsem si na zem a sklonila hlavu k zemi.
Uviděla jsem nějakou škvírku. Zavolala jsem Domču, která ještě stále s nadějí hledá schody. Přiběhla a zklamaně řekla: ,,Nic jsem nenašla."
Pak uviděla malounko pootevřenou škvírku a potichu zašeptala:,,Otevřeme to?"
Sedla si opatrně vedle mě a začaly jsme pomalu otevírat poklop. Když jsme ho otevřely nic jsme neviděly.
Daly jsme si kámen, nůžky, papír, kdo z nás tam půjde první, bohužel jsem prohrála.
Začala jsem se opatrně spouštět dolů. I když už jsem se držela za ruce stále jsem nedosáhla. Nevěděla jsem jestli spadnu do vody, bahna, nebo jestli tam vůbec nějaké dno bude!
Ruce mi začaly pomalu klouzat a já začala padat!
Domča mě rychle chytila za ruce. Byla jsem o kousíček níž a...cítila jsem dno!
Byla jsem šťastná. Domča mě pomalu pouštěla a já se dotýkala podlahy. Dopadla jsem na zem a začala hledat nějakou cestu, schody nebo nějakou díru, protože se nahoru už nedostanu.
Bylo to moc vysoko.
Byla jsem zavřená v nějaké místnosti. Byla tam strašná tma, neviděla jsem ani svou ruku, když jsem ji držela před očima. Chytla jsem se zdi a cítila jak se zatáčí.
Šla jsem podle ní dál. Zjistila jsem, že jsem v nějakém kruhu bez východu. Řekla jsem to Dominice.
Šla jsem stále dokola a najednou jsem se zasekla o nějaký hrbolek. Sáhla jsem na něj a začala za něj tahat. Najednou se otevřely dveře, kde byly schody nahoru!!Byla jsem šťastná a zároveň jsem se bála co bude tam.
,,Dominiko, mám tady schody nahoru. Půjdu po nich. Pak ti dám vědět!" řekla jsem nervózně.
Slyšela jsem, jak Dominika potichu řekla ,,ano". Znělo to dost vystrašeně.
Dala jsem opatrně nohu na první schod a stále jsem přemýšlela jak se dostanu zpátky za Dominikou.
Asi 3krát jsem se otočila na točivých schodech a byl konec! Bouchla jsem do zdi!
Velká vrata začala skřípat a malou škvírkou se ke mě dostávalo světlo. Pomalu jsem do nich začala strkat a otevírat je. Když jsem je otevřela a vešla do místnosti s jedním malým okýnkem a rozhlédla se, s nervozitou jsem udělala první krok. Podlaha nevypadala moc tvrdě.
Když jsem dala druhou nohu na ztrouchnivělou a plesnivou podlahu, ozvalo se KŘŘŘŘCH!
Propadla jsem dolů! Při mém dopadu jsem slyšela jekot. Byla to Dominika! Měla jsem štěstí. Po těch schodech jsem vylezla nad Domču. Když jsem se propadla, dostala jsem se zpátky k ní! Měla jsem fakt radost.
Domča hned vyhrkla:,,Čau,ani nevíš jakej jsem o tebe měla strach!"
,,Já taky."
,,Nestalo se ti něco?"
,,Já nevim, bolí mě noha."
,,To bude dobrý."
,,Snad jo. A ty jsi v pohodě?"
,,Jo, jenom mi spadlo prkno na hlavu, ale to je jedno, hlavně, že jsme zase spolu!"
,,Jo, jo, to jo!"
Zvedly jsme se a šly pomalu domů. Moje noha přestávala bolet a Domče na hlavě vyrazila boule. Domluvily jsme se, že sem zase půjdeme.





Kapitola 4.-Dobrý plán

26. října 2008 v 19:21 | Lokin |  Ztracený sen


"Myslíš, že je to ono?" Vlček začuchal a kývl: "Nikdy jsem si nebyl jistější."
Šly jsme a najednou jsme uslyšeli žalostný pláč. Opatrně jsme se šly podívat k místu, odkud pláč přicházel. Byla tma a tak jsem toho moc neviděla, ještě že vlček byl na tom líp. Šly jsme dál, když v tom jsme oba uviděli světlo stáje. Slyšeli jsme ržání koní, ale také radostné výkřiky a zvuk bičíku. Báli jsme se oba, ale šli jsme opatrně dál. A co nevidím, Shadowa jak je přivázaný nohama provazem k zemi a na těle má krev. Uviděla jsem taky kníratého pána, co ho mlátí bičíkem.
"Tak ty nebudeš poslouchat jo? No počkej já ti ukážu. Kvůli tobě jsem dnes prodělal. A tu máš." Shadow zařehtal bolestí a najednou slyším žalostný výkřik: "Nechte ho být. On za to nemůže." Ano byla to Nikol. Byla svázána k židli. Kníratý pán se otočil směrem k Nikol. "Tak ty mi budeš poroučet jo? Chceš snad taky bičíkem ty jedna malá huso? Ty mi poroučet nebudeš, ty tedy ne!!!"
Nikol se rozplakala.Tahle jsem ji ještě nikdy neviděla. Už jsem se na to nemohla koukat. Vběhla jsem k nim a vlček v mých kopytech (nebo jak to lidé říkají "v mých patách"). Nikol, Shadow radostně vykřikli. Pán s knírkem zděšeně vykřikl a upustil bičík na zem. Teď je bezmocný. Teď je vlčkova příležitost.
"Okej, jdu na to." přikývnul vlček a obklíčil pána s knírem. Já jsem mezitím šla zachránit Nikol a společně jsme zachránili Shadowa a ostatní koně. Představil se nám jako: Aris, Brian, Senta, Sax, Arina, Carlos, Woody, Della, Bugsy a Kasandra.
Nikol mezitím zavolala policii a veterináře. Přijeli velmi rychle a policie si už odváděla pána s knírkem do vězení.m Veterinář si vzal koníky na veterinu, když mi řekl: "Promiň Jizerko, ale mám jen přepravní boxy jen pro 11 koníků."
"Jizerce to nevadí." Řekla Nikol a pohladila mě po nose. "Ona je statečná." Přisloužila ke mně a zašeptala mi: "Ničeho se neboj. Potkáme se ve stáji, pa." Potom mi vlepila pusu na nos a utíkala do nastartovaného auta k panu veterináři. Když všichni odjeli na záhadném pozemku pána s knírkem nastalo ticho.
"Tak jdeme pojď." Slyšela jsem na mě vlček volá. "Jo a když už jsme u toho. Já nejmenuju vlček ale Wolfík."
"hezké jméno mě už znáš viď." Zeptala jsem se ho a Wolfík přikývl.
Šly jsme tedy zpátky. Už bylo asi kolem 1 hodiny.
"Už jen kousek a budeme ve stáji." Wolfík už se těšil na nové kamarády a já taky. Byli jsme tak asi kilometr od stáje, když v tom jsme slyšeli vytí vlků. Bála jsem se, že zase zaútočí. Vytí se přibližovalo a já se bála čím dál víc. V tmě jsem viděla akorát vlkovi zuby. Byli bílé jako sníh a ostré jako nejostřejší nůž.
"Už se slížejí, cítím to." zašeptal Wolfík.



5. kapitola-Dlouhá kapitola o ničem

26. října 2008 v 19:19 | LG+Aoyama |  Iris a Zapadákov
Lukáš nás doprovodil až ke dveřím, protože by jsme sami domu netrefily. Celou cestu jsem šli mlčky, teda kromě Lukáše ten měl plno otázek. Například kolik nám je, kdy jsme se přistěhovaly a podobně. Stef nic neříkala, ani nešpitla, takže jsem mu odpovídala jenom já.
"Tak ahoj." rozloučil se a mile se usmál.
Cítila jsem, jak začínám rudnou. Jen jsem se na něho usmála a rozloučila se. Myslím, že si všimnul toho jak jsem zrudla, ale nic neřekl. Dívala jsem se za ním jak odchází. Podívala jsem se na Stef.
"Stefi jsi pořádku? Nechceš si o tom promluvit?"na chvíli jsem se odmlčela. Z té hádky musela být v šoku. Ale … "Oni se hádali kvůli mně!"rozzářila se.
"Co? Ty se kvůli tomu raduješ? Já vím, že nemáš ráda Simonu, ale nepřeháníš to?" zeptala jsem se jí zmateně, taky kvůli její rychlý změny nálady.
"Myslíš, že je to špatný?" zeptala se Stef.
"JO!"vyštěkla jsem na ní "Možná se líbíš Tomášovi, ale před chvíli jsi ses chovala jako ty mrchy v telce."
"Hm … Máš asi pravdu." A mile se usmála.
"Mámí! Už jsme doma!" vešly jsme dovnitř.
"Šššššššššššššš."umlčela nás máma "Oliver právě usnul, tak prosím mluvte potichu." To je ale přivítání.
"Dobře."řekly jsme co nejtišeji, téměř tak, že nás nebylo slyšet.
xXx
Druhý den ráno se ke mně do pokoje vřítila Stef.
"Nastupuju do restaurace! Stejně si už potřebuju něco vydělat."řekla nadšeně.
"Ten tvůj Tomáš tě ještě neomrzel?"řekla jsem otráveně.
"A proč jako by měl omrzet? No? Nebuď takový bručoun ségra. Uvolni se a užívej si života."
"A odkdy jsi ty ségra, tak optimistická? Co?"
"Odjakživa. Je ty sis toho nikdy nevšimla, ségra."konstatovala Stef.
"Aha. A ještě něco. Můžeš mi říct, jak si můžu užívat života. Když sem vtrhne línej výtlem, naruší můj osobní prostor a ještě se raduje, že jde o prázdninách pracovat! Po včerejšku je svět opravdu nenormální."
"Já tada nemormální nejsem. A Tomáše můžeš rovnou vyřadit."prohlásila triumfálně.
"Trhni si! A vypal z mého pokoje! Já chci ještě spát!"
"Cože?"
"No jak cože. Potom tvém včerejším kecání o tvém milovaném Tomáškovi, který trvalo, tak asi do dvou do rána. Tak chci ještě spát! Vždyť je teprve 6 ráno."
"Fakt? Opravdu? No to je jedno. Znáš to přísloví "Ranní ptáče dále doskáče"."
"To platí jen v nezanedbaných případech jako jsi ty. A teď mě nech spát. Pá pa!" a zavrtala se pod deku.
"Lenochu!"zařvala cestou do svého pokoje.
xXx
Už byl čas na snídani. Stef jako vždy strávila v koupelně věčnost (zřejmě po nepříjemný ranní návštěvě šla zpátky spát).
"Stef! Hoď sebou! Už jsi tam přes hodinu!"řvala na ní máma. Zjistili, že v jejich koupelně neteče teplá voda takže teď máme jednu společnou koupelnu dokud to někdo neopraví.
Stef konečně vyšjde z koupelný a dodá dotčeně: "To je teda rodinka. Člověk se to ani nemůže zkrášlit."
Dřív než stačila máma něco říct, zavolal nás táta na snídani. Počkat TÁTA? Když jsem došla do jídelny všude to vonělo palačinkami.
"Co to tu tak krásně voní?"vyzvídala mamka, která právě přišla dolu a Stefani hned v závěsu za ní .
"Poťte jíst než to vystydne."řekl taťka s úsměvem na ve tvářích.
Tohle je velmi podezřelé. Když jsme si sedli Stef hned vyhrkla: "Tak tati vyklop nám to,ať už to máme za sebou."
"A co vám mám jako říct?"zeptal se táta jako by o ničem nevěděl.
"No tak tati."vložila jsem se do rozhovoru "My víme, že mám něco chceš nepříjemného říct. Jinak bys nám neudělal snídani."pak jsem se podívala na mámu, ale ta se tvářila že taky o ničem neví.
"No tak jo."začal konečně "Dneska musím s maminkou jet do města kvůli nějakým papírům. A problém je to, že Olivera sebou vzít nemůžeme, protože to bude trvat dlouho a ještě k tomu musíme něco vyřídit. Tak jsem se rozhodl,že nechám Olivera doma a vy ho budete hlídat."
Čaj, který jsem si právě napila skončil na stole.
"To si nenašel žádnou chůvu?"řekla máma "To fakt chceš svěřit Olivera holkám?"
"Chůvu jsem nesehnal a Olivera sebou vzít nemůžeme. Tak co mi zbývá?"řekl táta zvýšeným hlasem.
Už jsem si myslela,že z toho bude hádka, ale máma jen vstala a odešla pryč. Po snídani jsem šla do svého pokoje. Chtěla jsem si pustit nějakou hudbu a zapomenout na ne moc příjemnou myšlenku, že budeme sami se Stef hlídat Olivera. Tak při téhle myšlence se mi chtělo brečet. Hlídat Olivera, to bych radši hlídala … no co já vím, třeba dinosaura. Minule, když ho hlídala Stefani, tak to dopadlo k-a-t-a-s-t-r-o-f-á-l-n-ě. Když se rodiče vrátili z večírku svých přátel, tak náš malý byteček byl úplně vzhůru nohama. Ach jo. Ale jak to asi snáší Stef? Vyhlídka na krásné odpoledne strávené v restauraci s Tomášem se rozplynul jako pára nad hrncem. A místo toho se budem celej den starat o tu řvoucí gorilu. Jako na souhlas se z prvního patra ozval zuřivý dětský křik. Vyšla jsem na balkon a zaťukala na dveře sestřinýho pokoje.
"To jsem já Stefi. Otevři." Páni před nějakou dobou bych tahle nemluvila. Dveře se pootevřely a já mohla vejít. Stef smutně nebo naštvaně, do tváře jsem jí neviděla- stála u okna.
"Docela pech co?"řekla jsem tiše.
"Mně to povídej!"rozkřikla se na mě Stef "Měla jsem tak pěkný odpoledne, ale teď … pitomý sourozenci!" Poplašeně jsem couvla. Takhle se Stef chovala c¨v civilizaci. Ne, tohle se jí nesmí vrátit., zvlášť ne teď, když jsem s ní začínala dobře vycházet. Musím něco vymyslet. Mysli mozečku, mysli … "Už to mám!"vykřikla jsem najednou. Stef se tak lekla, že málem spadla na zadek.
"Co. Co už má?"ptala se mě "No tak Iris, co už máš?"ale to už jsem si ji nevšímala a vyběhla ven směrem k restauraci. Je to dobrý nápad? Říkal, že má mladší sestru, ale o kolik mladší vůbec je? Kdyby byla stará podobně jako Oliver, tak je to v pohodě. Ale jestli ne … pak mi nezbude nic jiného než doufat, že nám pomůže kvůli Stef. Vždyť minule na koních to mezi nima vypadalo slušně …
Už jsem stála u vchodu do restaurace a už jsem chtěla vzít za kliku, když v tom … BUCH! Dveře se s rachocením právě vybuchující sopky otevřely a pak se z nich jako láva vyvalila rozzuřená Simona. No ne, že by se ti dva zase pohádali?
"Odpal!"strčila do mě a se vzteklými nadávkami se zvdalovala k cukrárně, asi aby se uklidnila, protože zmrzlina- to nám řekla minula cukrářka- to je balzám na nervy. A zvlášť ta její, samozřejmě.
Ale co teď? Jestli se vážně pohádali, možná že nám Tomáš nepomůže. Ale za pokus to stojí, ne? Tak jsem tedy vešla dovnitř. Tomáš stál naproti dveřím a zíral směrem, kudy odešla Simona. Ajejej. To se mi nelíbí, nebude s nim žádná řeč.
"Neboj to bude dobrý"řekla jsem co nejsoucitněji.
"Co?"odtrhl Tomáš svůj pohled ode dveří a nechápavě se na mě zadíval.
"To mezi tebou a Simonou."vysvětlila jsem rychle.
"Tobě je jí líto?" No není, nemám jí ráda, ale ty jsi budoucí kluk mojí ségry takže: "Jo"
"Vážně?" Ne! Co jsem to proboha řekla! Ne díky, nejsem blázen.
"Víš," začal po chvíli "něco se s ní poslední dobou děje. Je taková zvláštní. Ale jestli chceš můžeš ji pomoc." Zamrazilo mě. Cože? Ne díky, nemám zájem.
"Em … myslím, že ji až "tak" ráda nemám."
"Škoda, aspoň by nebyla tak hrozně nabručená, ale to nevadí. Proč jsi vlastně přišla?"
Najednou jsem nevěděla jak dál. "Em… co dneska děláš?"
"Zachvěli mi skončí směna a pak … už nic. Proč?"
"No víš jen tak mě napadlo, jestli bys nechtěl … no … -"
"Tak už se vymáčkni."skočil mi do řeči.
"No tak dobře. Dneska jedou rodiče do města a nechali nám na krku Olivera. Víš kdo to je, že jo? Takovej uřvanej malej spratek."
"Ty po mně chceš, abych vám pomohl hlídat nějaký batole?"
"No … jo ."odpověděla jsem zdráhavě.
"Tak jo."usmál se Tomáš.
"To jako fakt?"ujelo mi.
"Ne kecám."zatvářil se vážně.
No tak co tedy? Nejdřív řekne, že jo a pak zase ne. V něm se člověk nevyzná. Najednou se začal smát. "Dělám si legraci. No jasně, že vám příjdu pomoc tak v kolik?"
"No…"zamyslela jsem se "Tak přijď ve čtyři."



Mýdlová bublina

11. října 2008 v 18:58 | Aoyama |  Jednorázovky
Malá mýdlová bublinka se vznášela nad barevnými záhony.
Nikdy ji nenapadlo, že svět může být tak krásný.
Dychtivě nasávala vůni stoupající z květů, rozhlížela se po okolní kráse a užívala si jemný vánek nesoucí ji dále.
Sluneční paprsky dopadaly na její lesklý povrch a tvořily kolem ní duhový závoj.
Letěla dál po zahradě a zanechávala za sebou dívku, jež ji stvořila.
Před ní se tyčil plot. Mohutný a nedobytný. Skrývá se za ním něco? Nebo je za ním jen modrá prázdnota vystlaná mráčky?
Kdyby to mohla zjistit… Kdyby mohla jen nakouknout…
Mírný větřík ji nesl blíž k plotu. Co se za ním skrývá? Je to cesta ven?
Foukal teplý, letní vítr a pomalu nesl malou bublinku k jásající holčičce.
Holčice, v jejíchž jemných prstíčcích měla bublina najít konec svého krátkého života.



Kapitola 3.-Co se stalo v lese

11. října 2008 v 18:56 | Lokin |  Ztracený sen
Ráno jsem se probudila a vedle mě nebyl můj kamarád Shadow. Začala jsem se bát. Skočila jsem na nohy rozhlížela se po něm, naštěstí byl u jeho maminky. Šla jsem k nim abych je pozdravila, ale jeho maminka ho od de mně táhla dál.

O něco později přišla Nikol. Vzala mě na ohlávku a odvedla do jiného stáje. Pak vylovila něco z kapsy, byla to mrkvička a další dobroty. Přesně tohle jsem potřebovala, něco dobrého k nakousnutí. Potom, co jsem to všechno snědla, mě nasedlala, zauzdila a vzala ven. Nasedla na mě a vyjeli jsme ze stáje. Bylo hezky, má první vyjížďka ven ze stáje a k tomu s někým na hřbetě byla příjemná. Po asi hodině příjemné jízdy jsme se vrátili zpět. Nikol mě ještě vzala na jízdárnu, abychom si zopakovali povely a přechody. "Jizerko pojď."pobídla mě Nikol. Šla jsem krokem a ucítila jemnou pobídku Nikolčiny nohy. Velmi poslušně jsem naklusala a Nikol mě navedla na kavalety, protože to bylo něco nového nevěděla jsem, co mám dělat. Zastavila jsem se před kavalety a Nikol mě zase jemně pobídla, ale nic jsem neudělala, bála jsem se. Sesedla ze mě, vzala za uzdečku a vedla opatrně přes kavalety. Pak si znovu nasedla a šla se mnou už v sedle. Líbilo se mi to, ale pak kavalety a už jsem jen klusala, cválala. Šla jsem krokem, když v tom jsem zahlédla Moniku s bičíkem v ruce. Já jsem si však nevšímala. Nikol mě pobídla a já jsem zrychlila krok. Znovu mě pobídla a klus. Klusala jsem a poslušně cválala. Najednou mě někdo udeřil bičíkem. Zrychlila jsem, ale bylo to divné. Bylo to poprvé co mě Nikol uhodila. Cválala jsem dál. Pak mě někdo zase udeřil, ale tentokrát to bylo silně a tak jsem se rozzlobila a vzepjala se na zadní. Ozýval se smích, pláč a řev. Přeskočila jsem ohradu jízdárny a taky běžela dál. Slyšela jsem za sebou někoho křičet: "Jizerkooo!"byl to Nikolčin hlas. Já jsem se ale nezastavila ani neotočila je běžela dál. Běžela jsem a běžela až jsem si uvědomila, že nevím kde jsem. Nevěděla jsem kudy dál. Všude jen stromy, a stromy a stromy. Dostala jsem hroznou žízeň.Hledala jsem vodu až jsem narazila na potůček s hezkou a velmi průzračnou vodou. Pustila jsem se do toho a pila a pila. Náhle jsem uslyšela vytí a rychle se vedla na nohy. Pomaloučku se otočím a co vidím, před de mnou je smečka vlků.Bránila jsem se jak jen mohla, ale ještě stále osedlaná se mi špatně bránilo. Jeden mě kousl do nohy. Skolila jsem se na zem a čekala až mě sní. Když v tom ke mně přitryská povědomá tvář. Byl to Shadow s Nikol. Zahnal vlky a začal mně ošetřovat. Nikol skočila dolu ze hřbetu Shadowa a přiklekla ke mně a začala mi ošetřovat ránu. Bylo mi mdlo. Nikol a Shadow mi pomohli postavit se. Z dálky jsem zahledla pán s knírkem, který mě sem odvezl. Přepadl Nikol a Shadowa a odkráčel s nimi pryč. Chtěla jsem jít za nimi ale sama jsem se nemohla udržet na nohou a tak jsem se zase skácela na zem. Nemohla jsem s tím nic dělat než se koukat, jak je vede pryč. A i když se bránily, držel je moc pevně takže se mu nemohli vykroutit. Pak mi zmizeli v dálce. Náhle se mi zhroutil svět. Nemohla jsem se postavit a navíc se vrátili vlci. Vlastně jen jeden, jeden maličký. Asi ještě mládě, se ke mně přiblížilo. Už jsem mu nastavila krk a zavřela oči čekala jsem co bude, ale ono se nedělo nic. Tedy kromě toho, že mi ten vlček začal pomáhat. Byla jsem překvapená i nadšená. Vstala jsem s jeho pomoci a začali si seznamovat. Byl moc hodný a tak jsme se skamarádili. Začala jsem mu vyprávět o mém nešťastném životě. O tom jak mě Shadowa maminka nechtěla pustit s Shadowovi až jak jsme se s vlčkem seznámili. Potom co to vyslyšel, řekl že musíme Shadowovi a Nikol zachránit. Byla jsem velmi šťastná, že i přes to všechno jsem našla nového kamaráda. Měli jsme už vymyšlený plán, jen ještě nebyl proveden. Šli jsme po stopách do místa, kam je unesli. Dohodli jsme se, že až bude půlnoc tak se tam vkrademe. "Hurá!"jsem ráda že mám tak chytrého kamaráda.


mezitím …


"Jestli nebudeš vodit toho pitomého koně tak ti slibuji, že ho zabiju."v místnosti nastalo ticho " Kvůli tomu, že ten tvůj kůň nechce se mnou chodit na vázanku, tak ho budeš vodit ty." Kníratý pán už se chystal už odejít . Otevřel dveře a posledními slovy, co řekl než odešel bylo: " A to si pamatuj dokud budeš s tím tvým koněm, nic se mu nestane, ale pokud ne! Přivážu tě k židli, a nechám tě se dívat jak tvůj kůň trpí na bodlinách." Zlomyslně se zasmál a bouch za sebou dveře. Nikol moc na vybranou. O půl hodiny později přišel pán s knírkem chtěl od Nikol odpověď. Musela souhlasit. Ve tři hodiny poslal
Nikol k Shadowovi a on jí zatím šel otevřít dveře, před kterými už čekali nadšení lidi.

Kapitola 3- Lži

11. října 2008 v 18:52 | LG |  Srdce zvonu
,,To byl dobrý vtip. Fakt, říkal jste to tak přesvědčivě, že jsem vám to málem i zbaštila." začala jsem se smát, ale oni stále měli ten vážný výraz. "Nebo jste si mě museli s někým splést."
Podívala jsem se na Kelly, ale ta nic neřekla, no, spíš byla v transu. Mávala jsem ji rukou před obličejem a nic. Otočila jsem se zpátky na ty dva divné muže. Drželi nějaký papír. Podívala jsem se pořádněji a bylo tam napsáno "RODNÝ LIST " dívala jsem se dál, co tam je napsáno - Jméno: Adriana
Příjmení: la Vella
Datum narození: 28.5.1992
Natáhla jsem ruku a vzala si ten list. Podívala jsem se ještě jednou a pozorněji na datum narození: 28.5.1992
Četla jsem to stále dokola 28.5.1992, 28.5.1992 … To není možný, vrtěla jsem hlavou, to je přece moje datum narození.
"To je určitě jen náhoda" říkala jsem si v duchu. Zvedala jsem pomalu oči to toho papíru a podívala se na ty dva lháře.
"To může být jen náhoda." promluvila jsem konečně po dlouhém šoku.
"To není náhoda, Kate." řekl někdo za mnou.
Lekla jsem se tak, že jsem se postavila na nohy. Otočila jsem se, abych viděla kdo to je. K mému zděšení to byl táta.
"To, co ti tady říkají, je pravda. Ty jsi ferdonská princezna a následnice trůnu." řekl tak klidným a smířeným hlasem, až mě to děsilo.
Nedokázala jsem ze sebe vydat jediný hlásek.
"Tvoji biologičtí rodiče byli zavražděni a tobě hrozilo velké nebezpečí. Tak jsme se s maminkou rozhodli, že si tě adoptujeme a ochráníme. Také kvůli tomu jsme se museli tolikrát stěhovat, když jste byly malý." pokračoval dál ve svém vysvětlování.
"Dost! Už to nechci slyšet!"vykřikla jsem. "Ne, to není pravda, je to jen zlý sen a až se probudím budu zase ta obyčejná holka Kate, co bydlí se svými rodiči a mladší otravnou sestrou na sídlišti v úplně obyčejném rodinném domku." říkala jsem si potichu stále do kola.
Byla jsem hrozně rozrušená a celá se klepala. Nejvíce mě udivovalo, jak to tá… zapomněla jsem, on vlastně není můj táta. Už jsem ani nevěděla, kdo to ve skutečnosti je. V té chvíli jsem nevěděla vůbec nic. Do očí se mi valily slzy. Potřebovala jsem odtamtud, co nejrychleji vypadnout.
"Kate." řekl a přiblížil se ke mně s otevřenou náručí. Já jsem ale couvla.
"Ne. Běž pryč, nechci tě vidět. A vy všichni jste jenom velcí lháři. Vy všichni." rozkřikla jsem se a rozbrečela se ještě víc.
Rozběhla jsem se do svého pokoje. Letěla jsem jako neřízená střela a moje nohy mě vůbec neposlouchaly.Vběhla jsem tam, bouchla za sebou a zamkla se na dva západy. Potom jsem přišla k oknu a otevřela je dokořán. Vanul teplý jarní vítr. Šla jsem pomalu k posteli a schoulila se do klubíčka. Stále jsem slyšela tu větu: "Jsi adoptovaná. Jsi adoptovaná. Jsi adoptovaná …" Byla to hrozná věta, chtěla jsem na ni zapomenout, ale nešlo to. Přemýšlela jsem nad tím, kdyby sem dneska nepřišli ti chlapíci a neřekli by mi, že jsem to, co jsem, tak kdy, kdy by mi to ráčil někdo říct. Na jednu stranu jsem byla ráda, že znám pravdu, ale na druhou, kdo se jich prosil aby přišli a řekli mi to? Měla jsem sto chutí něco popadnout a rozbít. Ale po tom brečení jsem byla na to až moc unavená. Po chvíli jsem usnula, pro dnešek to bylo na mě až moc.

xXx

Otevřela jsem oči, byla už hluboká noc. Všude byla tma, tak jsem se podívala na hodiny na budíku. Bylo něco po jedné hodině ráno. Okno bylo stále otevřené, ale vítr už byl chladnější. Vstala jsem a šla ho zavřít.
Rozsvítila jsem lampičku, abych vůbec viděla na cestu. Při cestě tam jsem zahlédla svůj odraz ve zrcadle a hrozně se lekla. Vůbec jsem sebe nepoznala. Vypadala jsem jako strašidlo. Opuchlé oči od brečení, rozcuchané vlasy, ještě že jsem dneska neměla řasenku jinak by to dopadlo o mnohem hůř. Zavřela jsem okno a zamířila do své malinké koupelny, do které byl jen přístup z mého pokoje takže to bylo super. Vlastně tenhle pokoj byl původně hlavní ložnice,ale rodiče to nechali celé zrekonstruovat a teď je jejich ložnice a koupelna větší a hlavně jinde. Vešla jsem do koupelny a rozsvítila světlo. Šla jsem k umyvadlu opláchnout si obličej. I když je to malá koupelna, tak je tu zrcadlo, umývadlo, sprcha a dokonce i záchod. Podívala jsem se do zrcadla a pozorněji se na sebe podívala. Když jsem byla malá, všichni se divili, že vypadám úplně jinak než rodiče, že se jim vůbec nepodobám jako Natali. Ty vlasy, ty oči … všichni mi to říkali, ale já jsem si to nechtěla připustit. Měla jsem to tušit, že jsem adoptovaná.
Dala jsem si pořádně dlouhou a teplou sprchu. Už mi bylo o mnohem lépe.
Vlezla jsem do svého měkoučkého a voňavého ručníku. Osušila jsem si vlasy a oblékla se.
Po všem jsem dostala děsnej hlad. Řekla jsem si, že půjdu do kuchyně si něco dát. Ale bála jsem se, abych někoho nepotkala, protože bych nevěděla jak zareagovat. Že já blbá snědla všechny zásoby. Odemkla jsem dveře a potichu se vplížila do kuchyně. Vůbec jsem neviděla na cestu. Bylo to, jako kdybyste hráli na slepou bábu a měli jste zavázané oči šátkem. Naštěstí jsem měla dobrou orientaci a nezabila se cestou dolů po schodech.
Popadla jsem mísu, lžičku, krabici Nesquiku a vytáhla si mléko z lednice. Nandala jsem si plnou mísu a chtěla se do toho pustit. Když vtom jsem si všimla nějaké postavy, která stála ve tmě. Vůbec jsem nevěděla kdo to je, ale pak jsem si všimla těch křivek a poznala, že je to máma. Chtěla jsem odejít, ale ona mě zastavila.
"Kate. Počkej." řekla smutně. Přišla ke mně blíž a sedla si vedle mě na židli. "Chtěla bych ti to celé vysvětlit a říct ti, jak to celé bylo." ani jsem nešpitla. Vypadalo to jako bych jí ignorovala, ale pozorně jsem jí naslouchala.
"Možná, že mě ignoruješ, ale já ti to i tak musím říct. Tvoje maminka byla ferdonská královna a tvůj tatínek zase andorský kníže. Já a tatínek jsme jim sloužili, já jsem byla chůva a tatínek je zase měl chránit. V té době byla Andorra a Ferdona nepřátelé a potom, co si tvůj tatínek vzdal svého titulu, aby si vzal maminku to bylo ještě horší. Vypadalo to, že vypukne válka. Naštěstí obě země podepsali mírovou smlouvu a nic se nestalo. Ale poté, co ses jim narodila, je začal někdo pronásledovat a dokonce dostávali výhružné dopisy. Vyšetřovala to FBI ale nic nezjistila. Tvoji rodiče se toho moc báli a rozhodli se, že před tím budou utíkat. Avšak vždycky je našli. Už je to unavovalo a rozhodli se, že se jim postaví. Domluvili se s nimi na schůzku, ale předtím než tam šli nám tě svěřili a řekli, abychom se o tebe postarali kdyby se jim něco stalo. Všechno vypadalo dobře, ale pak se při přestřelce oba těžce zranili a na místě zemřeli." klepal se jí hlas, ale dál mluvila, "Ti, co je zabili skončili na doživotí za mřížemi. Mysleli jsme, že je po všem, ale výhružné dopisy nepřestávaly. A tak jsme se rozhodli, že se přestěhujeme do Ameriky a doufali jsme, že tady nás nenajdou."
Skočila jsem jí po krku, až jsem málem převrátila misku, ona mi to oplatila.
"Jsem ráda, že tě mám mami." pošeptala jsem jí do ucha.
Pak jsem se od ní odlepila a pustila se do jídla. Máma se jen usmála a pohladila mě po vlasech. Když jsem dojedla, vydali jsme se do mého pokoje. Lehli jsme si na postel a celou noc mi vyprávěla o Ferdoně a jak je to nádherná země. Nakonec jsme usnuly v obětí a s úsměvem na rtech.

Kapitola 2- Muži v černém

11. října 2008 v 18:51 | LG |  Srdce zvonu

Když jsem konečně dorazila domů, tak už se začalo stmívat, protože ten blbý autobus měl interval jednou za půl hodiny. Takže jsem tam musela čekat s tím Prasečím Ocáskem na autobusové zastávce a jako by to nestačilo, tak ten pitomý autobus měl ještě deseti minutové zpoždění. No co dodat.
Konečně stojím před našimi vstupními dveřmi.Už jsem chtěla otočit klíčem, když v tom:
,,NEEEEEEEE!!!" se ozval výkřik z vedlejšího domu (Justinův dům). Nebyl to náhodou Justinův hlas? To se snad už totálně zmagořil? No, i když to není nic nového pod sluncem. Po chvilce jsem to hodila za hlavu a vstoupila dovnitř do domu.
"Ahoj. Je tu někdo?"otázala jsem se.
Najednou se ze schodů valila máma ve snaze zapnout si řetízek a ve společenských šatech.
"To jdeš na rande?"zavtipkovala jsem.
"Na tvém místě bych se moc nesmála." ozvala se Natali, která právě vycházela z kuchyně a taky ve společenských šatech.
"A proč?"divila jsem se.
Natali se zatvářila tak jako vždycky, když jdeme ke Smithům.
"Co se tak tváříš?"řekla jsem a chtěla odejít do pokoje. Když v tom mi to došlo. " To-ne! To snad ne. NE! NE! NE! To nikdy. Já tam nejdu.V žádném případě. NE!" a založila si ruce.
"Smůla." vysmívala se mi Natali.
Chtěla jsem ji kopnout, ale pak mi vnuknul geniální nápad. Běžela jsem nahoru do svého pokoje, který je úplně vzadu naproti koupelny rodičů. Vletěla jsem dovnitř a hned popadla sluchátko od telefonu. Vyťukala Kellynino číslo a čekala až to někdo zvedne.
"Ano?"ozvalo se na druhém konci.
"Musíš ihned přijít. Prosím, prosím, prosím." žadonila jsem.
"Co? Proč? No tak dobře, přijdu asi za půl hoďky." řekla Kelly otráveně.
"V tom případě můžeš přijít rovnou do márnice."dodala jsem.
"Dobře dáme si sraz za půl hodiny v márnici."řekla Kelly vážným tónem. Rázem jsme se obě začaly smát: "No jo no. Přijdu za 5 minut."
"Jseš zlatá."
"Já vím. Tak že za 5 minut, ahoj."
"Ahoj."a zavěsila jsem.
Zatím co budu čekat až přijde Kelly, něco vám o ní řeknu. Je to nejlepší a nejsuprovější kamarádka na světě. I v těch nejhorších chvílích dokáže vtipkovat, to je asi jediný co máme společnýho, jinak jsme naprosto rozdílný. V listopadu už jí bylo 17. Má trhlou mámu, suprovýho tátu, roztomilou mladší sestru Viki, ďábelsky nezkrotnýho mladšího brášku Kevina, chytrou starší sestru Wendy a vysokoškolského staršího bratra Joshe. Uf. A to jsem ještě nevyjmenovala její domácí mazlíčky. Jo, málem jsem zapomněla na Jacka, to je mimochodem její kluk. No prostě hodně.
Těch 5 minut bylo nekonečné. Po dlouhém čekání zazvonil domovní zvonek, vystřelila jsem ke dveřím jako raketa.
"Tak už pojď. Trvalo ti to věčnost."řekla jsem. Kelly se podívala na hodinky a pak zase na mě. Zrovna chtěla něco říct, tuším, že něco hnusného, ale já jsem jí do toho skočila.
"Musíš u nás přespat. Jde to o život tvé nejlepší kámošky."zoufale jsem se na ní podívala.
"Dobrá, ale musím zavolat mámě a zrušit rande s Jackem a jestli mě kvůli tomu pustí k vodě, tak mě budeš utěšovat a kupovat zmrzlinu ty je ti to jako jasný. A teď mi podej tvůj mobil."
Typická Kelly to co nemusí platit ona, platím já. Podala jsem jí tedy můj mobil. Po velice dlouhém rozhovoru "Ano,ne,ano"odmlka a zase "Ano,ne,ano …" konečně zavěsila. Po tom jen na mě kývla, že je všechno vyřízený. A já si jen s úlevou sedla na židli, která stála poblíž.
"Ahoj Kelly."pozdravila ji máma. "Co ty tu?"
"Dobrý den. Nemohla bych dneska u vás přespat? Máme dneska hosty a asi budou u nás přes noc přespávat. A bude to tam úplně přecpáno lidmi."vybafla na ni Kelly.
"No … ale dneska jdeme na večeři ke Smithům."váhala máma
"Tak já tu s ní zůstanu."navrhla jsem a udělala na ní psí oči.
Mamka se na nás tak podivně podívala, jako by prokoukla náš plán. Ale na to moc pospíchala, protože Natali už byla nachystaná a chtěla vypadnout a mít to co nejrychleji tu večeři za sebou.
"Jak myslíš. A nedělej tu na mě ty tvoje psí oči. Jídlo máte v ledničce. A to je asi všechno, nic jsem si nezapomněla." kontrolovala si ještě věci.
"A co táta?" divila jsem se, protože on ještě nebyl doma a ony už šly.
"Tatínek přijde později. Dneska se zdržel v práci."vysvětlovala "Jo, a nezlobte." řekla už ve dveřích, protože ji Natali násilím táhla za ruku ven.
Když se za nimi zabouchly dveře začala jsem skákat radostí a objímat Kelly.
"Jsem tak hrozně šťastná."
"Toho by si všimnul i slepej." řekla znuděně.Vyplázla jsem na ni jazyk. Ona se jen usmála a taky na mě vyplázla jazyk. "Jak jsi pokročila s přípravou narozenin? Když jsi uvědomím, že ti už bude šestnáct je mi do breku."řekla dojatě. Pak dala jednu ruku na hrudník a druhou si jakože utírala slzy. Šťouchla jsem jí jemně do břicha, ale pak jsem se vrátila zpátky k té její otázce.
"Sakra."ulevila jsem si "Já jsem naprosto zapomněla na svoje narozeniny."
"Co že jsi to zapomněla? Zapomenout můžu já, tvoje rodiče nebo Natali, ale TY! A ke všemu tenhle rok, ti rodiče konečně dovolili udělat oslavu podle sebe a bez jejich dozoru!"vyčítala mi. "A máš aspoň představu jak by to mělo vypadat?"
"Blázníš? To jsem naplánovala dávno, už před lety. Dokonce jsem to i namalovala. Mám to někde v pokoji, ukážu ti to."
Šly jsme tedy nahoru ke mně do pokoje.
Kelly se automaticky rozvalila na posteli a začala si prohlížet nový číslo Bravo Girl. Já jsem mezi tím hledala blok, ve kterém jsem to měla namalovaný. Ale nejdřív jsem si musela vzpomenout, kam jsem to strčila. No jasně už si vzpomínám. Strčila jsem to do toho šuplíku kde jsou všechny moje vzácné věci. Jako například mušle co jsem našla a tak, ale hlavně moje mléčné zuby od prvního až po ten poslední. Od té doby, co jsem viděla horor s zoubkovou vílou si už nic pod polštář nestrkám. Konečně jsem našla ten blok, který byl až úplně dole. Vzala jsem ho a podala Kelly.
Ta se na to nejdřív divně podívala a pak dostal záchvat smíchu.
"To si ze mě děláš srandu ne?" řekla pobaveně.
Vytrhla jsem ji ten blok z ruky a podívala jsem se na to. Otevřela jsem oči do kořán. To je hrozný, ne, přímo příšerný; byly tam spoustu balónků a klaun a krémový třípatrový dort a dokonce i skákací hrad.
"Ještě ti tam chybí poník a bude to nejlepší oslava na jaké kdy Viky byla." posmívala se mi Kelly a smála se dál.
Hodila jsem po ní polštář, tak aby jí to bolelo. Ale ona se místo toho začala ještě víc tlemit.
"Co, já snad za to můžu? Tohle jsem namalovala, když mi bylo jenom 7 let. No jen abys věděla, skákací hrad a klaun v tý době byl hit." bránila jsem se.
Kelly se přestala smát a ztichla, pak jsme se podívaly na sebe a obě dostaly záchvat smíchu.
Najednou zazvonil domovní zvonek. Myslela jsem, že to bude Natali, která právě zdrhla oknem z koupelny od sousedů. Šla jsem tedy ke dveřím a mrkla přes kukátko. Natali to nebyla, ale nějací dva muži v obleku. Nejdřív jsem jim ani nechtěla otevřít, ale moje zvědavost vyhrála.
"Dobrý den. Jste Kate Stone?"zeptal se mě jeden z nich.
Co se tu děje? Jak to, že znají moje jméno? Že bych vyhrála v nějaké soutěži a dostala 1 000 000 dolarů? Dobře je to nepravděpodobné, ale stejně …
"Ano. Co potřebujete?"
"Mohli bychom dál?"
Podívala jsem se na Kelly, která stála přímo za mnou, co si o tom myslí. V jejím výrazu jsem poznala, že taky nemá páru co dělat. Ti chlapi vypadali divně a horší bylo, že jsem je ani jednoho neznala.
"Je to velmi důležité." naléhali.
Po velmi dlouhém váhání jsem je tedy pustila dovnitř. Posadila jsem je do křesla v obýváku a já a Kelly jsme si sedly naproti nim.
"Dobrá, půjdu rovnou k věci." začal jeden z nich, "Byli jsme pověřeni, abychom vám řekli, že …" zarazil se a dlouze se zadíval na Kelly. Ale pak pokračoval. "Možná, že to bude pro vás trošku šok, ale možná že taky ne… avšak vám musím říct … jste ferdonská princezna."