Napiš komentář a chovej se tu hezky :)

Listopad 2008

Kapitola 7.-Prázdniny

30. listopadu 2008 v 12:46 | Berage |  Patronka koní
Prázdniny


Dny ubíhaly jako voda a blížil se nejlepší čas z celého roku,ale můj 1.prazdninový den by strašný.Teď už jsem doma schvaná pod dekoua vzpomínam.Vypadalo to asi takhle:
Slunce svítilo přes celou oblohu a já šla s vysvědčením v ruce pomalu domů!Sedla jsem si na postel a naposledy se nejistě podívala na mé vysvědčení,sundala jsem si šaty,do kterých mě donunutila mamka a převlíkla se do starejch špnavej tepláků,ve kterejch mi bylo ze všeho oblečení nejlíp.Vzala jsem si do kapsi 2 mrkve a vyrazila za Blesíkem!Chvíli jsem mu vyprávěla,že ted snim budu každej den,celej den a budu se o něj starat jenom já!Blesík mi jen jemně frknul do vlasů!Nadšeně jsem se rozběhla pro čištění a vyčistila jsem ho.zapletla mu u kohoutku copánky a pustila jsem ho do úplně novýho výběhu.Zavřela jsem ho a šla mu pro Lady.S tou se měl obzvlášt rád.Dala jsem jim mrkvičky a nechala je pást.Šla jsem domů a zavolala naše psi ze zahrady.Všechny jsem je vzala na vodítko a u louky je pustila.Pomalu jsme se začali přibližovat k známemu lesu.Prošla jsem snima řadou bříz a dostala se do temného smrkového lesa.Ten les jsem znala dokonale,chodila jsem tam skoro děnně,ale dnes poprví jsem zde našla neznámou cestu.Rozhodal jít po ní,ráda zkoumám nové cesty.Už jsem se kvůli mé zálibě 3krát ztratila.Tak jsem šla po ní.Po chvíli cestě jsme narazili na potok.Když jsem ho přeskočila a vylezla o trochu víc,za horizont,viděla jsem prudkej kopec!Psi je milujou tak jsem se za nima rozeběhla.Když jsem konečně doběhla nahoru nemohla jsem dejchat a když jsem viděla,že psi utíkají dolu po ještě srmějším kopci chtěla jsem na ně zavolat,ale bohužel jsem ze sebe nevidala ani hlásku .Bylo mi špatně a stále jsem se pořádně nemohl nedechnout.Když jsem psi ztratila z dohledu a pře sebou jsem měla už jsem temný les, ve kterém jsem nikdy před tím nebyla rozeběhla jsem se,i přesto že mi pořád bylo tak divně od žaludku a motala se mi hlava,z kopce dolu!Na konci kopce jsem si opřela o strom a pomalu si čupla.Začala jsem křičet:,,Mendy!!!!!"Ale nic.,,Jerry,Ire!!!!!!"
Pomalu se začínalo stmívat!V lese ,kde jsem nikdy nebyla jsem se začínala bát,ale více jsem se bála o moje psi!Vždyď Mendy je malý Yorkshirský terier a sama nikdy nebyla!Běžela jsem tedy dál!
Ještě mě nenapadlo vzít telefon a zavolat tátovi,prostě jsem utíkala neznámím lesem ve kterém byla pořýd větší tma.
Pomalu jsem neviděla na cestu.Začala jsem zakopávat a padat!Najednou jsem se otočila,zastavila a neviděla jsem nic.Hlavně jsem neviděla,žadnou cestu zpátky!Byla jsem už ospalá a začínal foukat pěkně studenej a prudkej vítr.Já stále běhala po lese v kraťasech a tričku.Najednou jsem slyšela praskat větvě a blížící se dusot ke mě blíž a blíž.Začínala jsem se bát co to je a moje bujná fantazie mě začínala strašit.Ta chvíle než jsem zjistila co to je mi připadala jako hodina.V hlavě se mi promítalo spousty nápadů co by to mohlo bejt.Jako první mě napadlo třeba divoký prase.Pak se ozvala znovu moje fantazie a bylo tohrozně veliký prase s dluhýma zubama,které utočilo na všechno co se hýbalo.Pak mě napadlo že to bude nějakej vrah a že běží za mnou s nožem v ruce!!Ani si napamatuju co mi všechno hlavou proběhlo,ale nahnalo mi to pěknej strach!Dupot se stále blížil.Najednou okolo mě proběhla srna a za ní mí 3 milovaný pejsvídci!!Radostně jsem vykřikla jejich jména a co mě dost překvapilo bylo, že se zastavily a popoběhli za mnou.Celý ucouraný na mě skočili a byli vděčný ,že mě našli.,,Ale co ted??.Kudy domů??"Ptala jsem se psů, stím,že by se stal zázrak a oni promluvili.No tak nic se nestalo ,ale mě konečně docvaklo,to že mám u sebe mobila.Zavolala jsem tátovi a popsalamu přesně kudy jsem šla.Při rozhovoru jsem přemýšlela ,jestli ta cesta vůbec existuje a jestli to zase nebylo něco takovýho magickýho,jako se mi stávalo poslední dobou.Táta mě poslouchla a potom se zasmál a udivěně se zaptal:,,Cože?To si až tam???"Když mi táta řekl,že jsem asi 500m od asi 5km vzáleného města začala jsem se smát taky.Řekl mi kudy mám jít a tak jsem se vydala k městu.Tam už na mě čekal táta a vzal nás všechny domů!
Tak takhle nějak to bylo.Ale aspoň jsem se pořadně prošla,nebo spíš proběhla!!!Psíci teď všichnui spí.Kdo ví kde byli?!!

Kapitola 4 2/2- Nový začátek, nový život

28. listopadu 2008 v 19:49 | LG |  Srdce zvonu
ponz. autora: OK. Vála už konečně splnila, co mi slíbila. Tak vám tu strkám druhou část :D A jak už jsem řekla "okomentujte to až zčernám" xD

Kapitola 4 1/2- Nový začátek, nový život

26. listopadu 2008 v 21:22 | LG |  Srdce zvonu
pozn. autora: Možná si někdo říkáte konečně, ale nejte sami. Musím uznat, že tahle kapitola mi trvala věčnost. Trošku jsem se rozepsala ... ehm ... napsala jsem ji na 5 A4 xD. Takže vám tu zatím strčím jen polovinu. Promiňte, promiňte, ale Vála mi ještě něco dluží (Vála: chybí ti ještě tři :). Ale i přes všechny překážky je tu další kapitola MUHAHA. Tak si to užijte a pište hodně, hodně komentářů :D


Loutky z Amatsu

17. listopadu 2008 v 16:49 | Aoyama |  Jednorázovky
"A jsme tu." Zamumlal táta spokojeně a vystoupil z lodi na vratkou lávku.
"Je to tu přesně takové, jaké jsem si to tu představovala." Přizvukovala máma a cupitala po lávce s několika zavazadly.
"No tak," šťouchl do mě Darren, "přestaň se mračit směrem k Anglii a usměj se na náš nový domov!"
"Nechci." Broukla jsem.
Ach jo. Jakoby nestačilo, že tohle podařený stěhování mělo být můj "úžasný" dárek k narozeninám, všichni z rodiny jsou s tím stěhováním smířený, včetně Darrena.
Ten jejich "úžasný" dárek jsem dostala hned, když jsem vešla se školní taškou do dveří.
Taťka se rozhodl praštit se svým zaměstnáním - a s těma milionama, který vydělával - pod záminkou, že je už starý a unavený. A pak mi bylo řečený, že si mám sbalit věci do batůžku.
Byla jsem tak strašně zaskočená, že jsem nedokázala ani brečet. Všechno jsem dělala tak poslušně, bez odmlouvání, jako bych byla na provázkách, za které by někdo tam nahoře tahal.
Ale po cestě autem a letadlem ty provázky povolily, jako bych se stala zase sama sebou, uvědomila si, že se stěhujeme a proměnila se v souvislej vodopád.
Už, už to vypadalo, že můj pláč rodiče ani Darren a Karen nepřežijí, ale pak jsem se uklidnila. Všechny slzy jsem vybrečela po cestě k tomuhle rozvrzanému člunu.
Takže cesta na tenhle ostrov proběhla vcelku klidně. Vyslechla jsem vyprávění o tom, že Amatsu (tak se ten ostrůvek jmenuje) není, jak by si člověk mohl myslet, ulice v Tokiu, ale malý, ostrovní stát, o kterém si všichni myslí, že patří k Japonsku.
"Prosíííím." Začala prosit i Karen a natáhla ke mně svoje drobné, růžové dlaně.
"No jo." Vzdychla jsem a otočila se k tomu ostrovnímu zázraku, kterému mám odteď říkat domov.
"Tohle… to snad není možný…" zamumlala jsem překvapeně a dál jsem vykuleně zírala na nábřeží.
Byla to vcelku malá vesnice. Čas od času bylo na zemi pár dlaždic, ale většinou tu byly udělané cesty z velkých placáků.
Všichni lidé se tu pohybovali zvláštně, jakoby byli na provázcích utažených kolem kotníků a zápěstí. A navíc, všichni se pohybovali v kimonech.
Vypadalo to tu úplně jako ve středověku. Žádná auta, antény… i domy tu vypadaly jako z fotografií. Všechny hezké, s tmavými střechami.
Zrovna k jednomu, podobnému těm ostatním vyrazil i taťka, mamka a Darren.
Takže tam budeme bydlet. Vzala jsem Karen za ruku a vyrazila po cestě z lesklých kamenů, lemované kvetoucími sakurami.

To všechno se stalo před necelými dva týdny. Před třinácti dny, přesně. Teď se krčím ve tmě na posteli a přemýšlím.
Už jsem si začala zvykat na zdejší způsoby lidí i na jejich oblékání. Dokonce i já musela začít nosit kimono abych zapadla mezi ostatní. Vlastně jsem ani neměla na výběr, protože jsem si žádné oblečení nestihla sbalit při stěhování.
Nastěhovali jsme se k jedné staré paní, o které se bez odporu mluvilo jako o bláznovi. A já to chápu. Když jsem ji viděla poprvé, hned nám začala vyprávět, že tu nesmíme zůstat, že z tohohle prokletého ostrova musíme zmizet. A to nám opakovala každé ráno.
Ale teď mě napadá, že možná není blázen. Je možné, že měla pravdu.
Připadá mi, že dnes v noci se něco stane.
Vstala jsem a vešla do další místnosti.
Dnes v noci se stane něco děsivého. Cítím to.
Vyšla jsem ven, před dům, na zahradu zasypanou okvětními lístky z okolních sakur.
V okolních domech je zhasnuto. Všichni už asi spí. Ale stále mám pocit, že je něco kolem mě. A stále se to přibližuje.
Vyšel měsíc a ozářil zahradu kolem mě.
Všude byly postavy oblečené v šedých, roztrhaných kimonech. Kolem zápěstí a kotníků měly utažené tenké, zářivé provázky.
Oči jim ve tmě zlomyslně a krvelačně svítily. Všichni se ke mně blížili jako temný závan smrti.
Když jsem se otočila a běžela zpět do domu, pronásledovali mě. Už se ani chodidly nedotýkali země. Vznášeli se nad zemí posetou spadanými bledými lístky a mířili ke mně.
Byli rychlí. Doháněli mě. Stihla jsem zabouchnout před nimi dveře jen tak, tak.
Ze zahrady se ozval strašlivý skřek a v oknech se začaly objevovat ruce, za nimi hlavy a těla v roztrhaných kimonech. Dveře naproti mně se s třeskotem otevřely. Na jejich prahu stála mamka, taťka, Darren a Karen. Všichni na sobě měli šedá, roztrhaná kimona, kolem kotníků a zápěstí utažené slabé provázky a dívali se na mě stejným, krvelačným pohledem jako ostatní, deroucí se okny dovnitř.
Ať jsem běžela kamkoliv, šli za mnou. Byli všichni tak klidní, rychlí, bezcitní.
Jednou mě dostanou. A pak se stane něco strašného.
Nedokázala jsem si pořádně uvědomovat, co se děje. Strach obsadil celou moji mysl a nedal prostor smutku, ani zmatku. Jediné, co jsem věděla je, že musím běžet. Nesmím jim svůj život dát.
Ale už mi pomalu docházel dech. Z posledních sil jsem se skácela ve svém pokoji a zprudka jsem oddechovala.
Kolem oken se pomalu objevovaly ruce a za nimi zbytek těla pohybující se na provázcích. Dveře se rozletěly a v nich stála moje rodina s vražedným výrazem v očích.
Na stěně u postele visel obrázek malé, roztomilé holčičky natahující drobné ručičky směrem ven.
Když jsem se na něj pozorněji podívala a uviděla v něm malou holčičku v šedivém roztrhaném kimonu, pochopila jsem, že už neuteču.

Zazvonil budík a já se s leknutím probudila.
Na ciferníku bylo tři čtvrtě na osm.
Polekaně jsem vylezla z pod peřiny. Vždyť přijdu pozdě do školy!
Rychle jsem na sebe hodila oblečení a vyběhla k blízké školní budově.
Takže to celé byl jenom sen. Noční můra.
"Zoey!" vykřikla jedna moje kamarádka, když mě uviděla, "Kde jsi byla?"
"Zaspala jsem," vysvětlila jsem jí udýchaně a vytáhla při tom několik učebnic ze skříňky.
"Já nemyslím teď ráno," vysvětlila kamarádka, "ale ty dva týdny! Kde jsi byla?"
"Cože?" zarazila jsem se.
Dva týdny jsem byla v Amatsu. Ale to byl přeci jen sen!
Bezradně jsem pohlédla na učebnice, které jsem držela v rukou, a v tom jsem si všimla slabého provázku utaženého kolem mého zápěstí a vedoucího kamsi nahoru do nekonečna nade mnou.

Kapitola 5.- Nečekaný zvrat

17. listopadu 2008 v 16:48 | Lokin |  Ztracený sen
Najednou jsme uslyšeli pronikavé vytí. Wolfík se nebál a postavil se před mě. Já se ale třásla jako osika. Už byli u nás. Vypadalo to, že chtějí zaútočit na mě, ale v zápětí se vrhli na Wolfíka. Ten upadl do bezvědomý a já zůstala nehybně stát. Myslela jsem si že je po mě, když v tom se před smečku postavila stejně roční vlčice jako Wolfík. Byla velmi pěkná, šedivá srst a ostré zuby se jí leskly v měsíčním svitu. Něco zavrčela, ale já jsem jí moc nerozuměla. Bylo to asi něco jako aby odešli, protože se začali stahovat a pak zmizeli někde v lese. Vlčice mi najednou začala pomáhat s Wolfíkem, který se pomalu probíral z bezvědomí. Když se dostal na všechny čtyři podíval se na vlčici: "Juki, tak dlouho jsem tě hledal. Kde jsi byla? Bál jsem se o tebe." Takže Wolfík tu vlčici zná a dokonce ví jak se jmenuje. Juki se na nás podívala a začala vyprávět, od toho jak se dostala do jiné smečky až po tom jak na nás chtěli zaútočit ale naštěstí poznala Wolfíka. Byla jsem nadšená za to že jsme neskončili jako jejich pozdní večeře. Juki se k nám přidala a celou cestu jsme jí vyprávěli co jsme dneska prožili. Byli jsme už o potoka, když sluníčko vycházelo byl to nádherný pocit po tom všem co jsem zažila. Hrozně jsem se těšila domů a tak jsem utíkala na před. A však to jsem dělat neměla. Ze zadu se ozval Jukinin hlasitý výkřik. Wolfík na mě zakřičel, abych k němu rychle přiběhla. Co nejrychleji jsem za ním přiběhla. Viděla jsem Juki jak se snaží dostat z potoka ven, ale voda byla moc silná a unášela jí dál. Wolfík zpanikařil, začal zběsile pobíhat a štěkat na Juki. V dáli zaznělo její poslední zavytí. Potom nastalo hromové ticho. Byla jsem vystrašená a zdálo se mi, že je to jen pouhý sen. Chtělo se mi brečet, ale kvůli Wolfíkovi jsem musela zůstat silná už i tak si vyčítal, že to byla jeho vina. Museli jsme ale jít dál. Už jsme v dálce zahlédli stáj. Wolfík šel pomalu za mnou se svěšenou hlavou. Bylo mi ho strašně líto, ale nevěděla jsem, co udělat abych mu zvedla náladu. Vešli jsme do stáje a náhle jsem ucítila vůni sena. Zahlédla jsem Nikol a Shadowa, kteří k nám právě přiběhli. Ale pak zpomalili oba asi vycítili, že není něco v pořádku. Nikol se zeptala se jako první, co se děje. Wolfík tak smutně zavyl, že jsme ani nemuseli umět lidskou řečí a Nikol by to pochopila. Nikol vzala Shadowa a mě do boxu. Tam už na nás čekali koníci ze záhadného statku pána s knírkem. Shadow byl rád, že jsme zase všichni spolu. A já jsem byla ráda, že už nám nehrozí žádné nebezpečí. Ale jakmile jsem pomyslela na Wolfíka, hned mi bylo smutno.