Napiš komentář a chovej se tu hezky :)

Kapitola 4 1/2- Nový začátek, nový život

26. listopadu 2008 v 21:22 | LG |  Srdce zvonu
pozn. autora: Možná si někdo říkáte konečně, ale nejte sami. Musím uznat, že tahle kapitola mi trvala věčnost. Trošku jsem se rozepsala ... ehm ... napsala jsem ji na 5 A4 xD. Takže vám tu zatím strčím jen polovinu. Promiňte, promiňte, ale Vála mi ještě něco dluží (Vála: chybí ti ještě tři :). Ale i přes všechny překážky je tu další kapitola MUHAHA. Tak si to užijte a pište hodně, hodně komentářů :D



Moje narozeniny byly dokonalý. Slavili jsme je na jachtě. Jo, slyšíte dobře, na jachtě. Těmhle narozeninám se nevyrovnaly ani Nalaliiny patnáctiny, který byly taky suprový. Na oslavu přišli všichni; Kelly, Emily (i když Kelly byla zásadně proti, protože je to ex Jacka), Natali, lidičky ze školy a dokonce i Prasečí ocásek. K tomu jsem byla násilím donucena, protože kdyby to bylo jen na mě, on by tam rozhodně nebyl. Překvapivě mě k tomu nedonutili rodiče, ale holky ze školy. Žadonily celý týden, až jsem toho měla dost a nakonec na to přistoupila. Nemám je ráda. Ale stejně mi budou všichni moc chybět, protože právě sedím v letadle a jedu do Ferdony. Ano, a ne jenom na prázdniny, ale na celý život. Dobře, možná s tím "na celý život" trochu přeháním.
Den před odjezdem jsem si s Kelly udělaly menší rozlučkový večírek, kde jsme byly jen my dvě. Řekly jsem si, že si budeme dopisovat a podobně, ale i přesto jsme probrečely celou noc. Už teď se mi po ní stýská a to jsme teprve odletěli ani ne před hodinou. No ale špatných zpráv už bylo dost. Teď zase z toho dobrého úhlu. Vzpomínáte na to, jak jsem řekla, že právě sedím v letadle? Asi jsem se nezmínila, že to letadlo je soukromý, a co je ještě lepší - moje. Muhaha, a to jsem si před několika týdny dělala hlavu z toho, kde vezmu peníze na dárky apod. a teď mám vlastní soukromý letadlo. No řekněte, není to úžasný? Nad tímhle se prostě musím začít smát.
"Není ti nic?" zeptá se mě Natali.
Málem jsem vyskočila z kůže, vůbec jsem si nevšimla, že si Natali ke mně přisedla.
"Ty děláš, jako bys viděla ducha." narážela na můj vystrašený výraz.
"Už to nikdy nedělej, vyděsila jsi mě k smrti." zvýšila jsem na ní hlas, protože jsem málem dostala infarkt. Potom, co jsem se uklidnila, pokračovala jsem dál: "Tak, co jsi chtěla?"
"Měla bys zajit za psychiatrem, nejdřív si tady sama pro sebe něčemu směješ a pak na mě začneš řvát. Ale to není to co jsem ti chtěla říct." vytáhla z kapsy mordo-zelený iPod a podala mi ho.
"Takže to ty jsi mi ukradla Beníčka. A já jsem si myslela, že se mi ztratil." vytrhla jsem jí ho z ruky a přitulila se k němu. "Chudáčku Beníčku, musel si strpět její přítomnost, určitě tě vybila všechny baterie viď?"
"Já jsem věděla, že jsi praštěná, ale až TAK? Beníček? Ty jsi pojmenovala iPod?" kroutila Natali nevěřícně hlavou.
Podívala jsem se na ní vražedným pohledem. Právě jsem jí chtěla vynadat, jak si mohla vzít mého Beníčka bez dovolení a pak ještě být tak drzá. Ale dřív než jsem stačila vůbec něco říct, Natali si stoupla a odešla si sednout jinam. Ještě si to spolu vyřídíme, ale nejdřív musím zkontrolovat Beníčka, jestli mu ta zlodějka iPodů něco neudělala. Zapnula jsem Beníčka a s mým údivem nebyl vybitý. Ještě jsem zkontrolovala jestli mi něco nevymazala. Hm, hm, hm … počkat, co to bylo za písničku. Vrátila jsem se zpátky o stop. Tu písničku jsem nikdy neslyšela, ale hudba se mi moc líbí. Pochvíli začala nějaká dívka zpívat. Ten její hlas mi byl strašně povědomý. Lalala … počkat, já asi už vím kdo to zpívá, to snad není možný … to přece zpívá Kelly. Zaposlouchám se ještě víc abych se přesvědčila, že je to opravdu Kelly. Tak na tomhle pracovala celé ty týdny. Ona mi složila písničku. Už předtím jsem párkrát slyšela její písničky, ale téhle se nevyrovná žádná z nich.

xXx

Probudil mě maminčin hlas, no, spíše to neustálé šťouchání do ruky, který měla na svědomý Natali. "Přestaň do mě šťouchat, nebo tě vyhodím z letadla a to klidně bez padáku."
"Tak ale vstávej, už jsme tu."řekla vzrušeně.
Sedla jsem si tak prudce jako by mě zasáhl elektrický proud. Rychle jsem se podívala z okýnka. Už jsme přistáli a byli na letišti. Z okýnka jsem zahlédla černou limuzínu a nějake lidi v černém obleku. Můj pohled se vrátil k té limuzíně. Černá, nablýskaná, krásná, čistá, prostě naprosto bombová limuzína. Musela jsem si štípnout jestli to není náhodou jen sen. Nejdřív soukromý letadlo a pak limuzína, tak to je hustý.
"Pěkný, co, prcku," položil mi táta ruku na rameno.
Stále v šoku jsem nedokázala nic říct, jen kývat hlavou jako magor. Táta se usmál a rozcuchal mi vlasy. Natali mě najednou popadla za ruku a táhla mě ven k limuzíně. Byla z toho tak nadšená, že div tu limuzínu celou nepusinkovala. Musela jsem se začít smát tomu, jak kolem té limuzína začala poskakovat. Najednou přestala a přistoupila ke mně. "Hele nepřipadá ti tamten chlapík z ochranky povědomý?"
Celý jsem si ho omrkala od hlavy k patě. Je asi o hlavu vyšší než já, hnědý vlasy, vypracované tělo. Přistoupila jsem k němu blíž ve snahu zjistit jaký má pod těmi brýlemi oči. Já vím, že to není slušný, ale bez komentáře. Najednou se ten chlapík začal smát. Musím uznat, že má neskutečně nádherný úsměv. Ten úsměv jsem, ale už někde viděla. Náhle se přestal smát. "Co na mě tak divně zíráš, Tarantule?" a ukazováčkem mi šťouchl do čela.
J-jak že mě to nazval? Vždyť takhle mi říkal jen … Justin, teda Prasečí ocásek. "T-ty … jsi … ty …-" vykoktala jsem.
"Nazdar, Justine," pozdravil ho táta, který sem právě mířil.
"Dobrý den, pane Stone. Jaký byl let?" zeptal se ho Prasečí ocásek a sundal si černý sluneční brýle.
"Ale, šlo to." pak se obrátil na mě "A Kate, zapomněl jsem ti říct, že Justin bude tvůj osobní strážce." Jak to dořekl, vlezl do limuzíny.
"Ale … ale … to nejde, to nemůžeš, tati!" podívala jsem se na Natali a natáhla ruku o pomoc. Ale ona se jen začala smát a taky vlezla do limuzíny. Tohle jí nedaruju.
"Zdá se, že nikdo ti nepomůže," řekl ten blbeček.
"To se ještě uvidí," nedám se a vrhnu na něho vražedný pohled, i když bych radši po něm vrhla kudlu nebo cokoliv ostrého, co ho sejme. Otočila jsem se k němu zády a chtěla nastoupit, když v tom: " Mě se jen tak nezbavíš, Tarantule." Pošeptal mi do ucha ten.. ten Prasečí ocásek. Měla jsem sto chutí ho kopnout … však víte kam, ale ovládla jsem se.
Nastartoval motor a už jsme odjížděli z letiště. Jeli jsme různými ulicemi. Kolem obchodního centra, nádherného náměstí, kolem McDonalda a KFC. Chtěla jsem vystoupit a objednat si mega porci hranolků, McChicken nebo pořádného hamburgera, dostala jsem totiž děsný hlad. Doufám, že tam, kam jedeme, už přichystali pořádnou snídani, nebo vlastně oběd. A jestli ne, tak myslím, že je čeká menší nákup v supermarketu.

Konečně jsme dorazili na to místo. Zastavili jsme před, tomu neuvěříte … před palácem. Představovala jsem si, že to bude pěkný a velký, ale tohle je lepší než jsem si myslela. Francouzský okna, francouzský dveře a ty schody, jako v pohádce. Dokonale upravený trávník a uprostřed příjezdový cesty fontána a... tady jako budu žít? Tak to je mazec. Wow … Když jsem se konečně vzpamatovala z počátečního šoku, všimla jsem si, jak na nás už čekají nějací lidé, asi služebnictvo. Hm … nevidím nikde jídlo … No znáte to ne, v té reklamě s Majkou. Tam ten Bohuš jen přijel a dostal jídlo, ale tady nic.
"Dobrý den, princezno. Vítejte ve Ferdoně. Jsem váš komorní Jean," přivítal mě Jean. Vypadá na 50 max. 60 let a je velmi elegantní, na rozdíl od někoho. Je jinak oblečený než ostatní. Má na sobě světlý oblek, černou pruhovanou kravatu (ještě, že ne motýlka), která se skvěle ladí s jeho botami. Super, další plus, mám komorníka s dobrým vkusem. Ale to slovo "komorník" mi připadá jako bych se vrátila zpátky do středověku.
Vešli jsme do obrovské haly. Nejdřív nás vzali do naších pokojů (komnat :D), abychom si odložili věci. Upřímně, já ty věci klíďo strčím i na záchod jen aby mi už dali najíst.
"Natali, nemáš hlad?" zeptala jsem se.
"Blázníš? Jak můžu myslet na jídlo, když jsem v tak žůžovém paláci," řekla nadšeně.
Možná bych byla taky tak nadšená, jen kdybych netrpěla hlady. Všichni už dostali svoje pokoje, kromě mě. Všichni měli pokoje v prvním patře, ale já jsem musela až nahoru do druhého patra. Celý palác mi připadal jako jeden veliký labyrint. Vůbec jsem se v tom neorientovala. Zastavili jsme se před velkými, pěknými dveřmi. Jean je otevřel a vstoupili jsem dovnitř.
"Tak tohle je váš pokoj. Připravovali jsme ho speciálně pro vás. Tamhle je koupelna." ukázal na bílý dveře. "A tamty dveře vedou do vaší šatny."ukázal na světle hnědý nalakovaný, dřevěný dveře. Jean pak odešel a nechal mě samotnou ve svém novém mega pokoji. Je asi tak 3x větší než byl tamten v Kalifornii. Zdi mají takovou světle béžovou barvu. Nejdřív jsem prozkoumala koupelnu. Už když jsem otevřela málem jsem se skácela. Na zdech jsou pastelově modrý, zelený, žlutý, fialový dlaždičky a na podlaze bílí. Tak s touhle koupelnou nemá žádná konkurenci. Vana, sprcha, umyvadlo, záchod, všechno tady je, na co si jen vzpomenu. Další na řadě je šatna. Nemusím vám snad popisovat, jak mě málem trefil šlak. Je to jako v obchoďáku. Po obou stranách úložné prostory, ve prostřed křeslo bez opěradel, které se táhlo po celé délce šatníku, a na konci něco jako zlatnictví. Náušnice, řetízky, náramky a dokonce i korunky. Jo, ne jedna korun,a ale přímo několik. Musím si urychleně sednout, abych to celý pozřela. Koukala jsem se kolem sebe, až moje oči zavadily o velikou postel, co stojí uprostřed pokoje a naproti šatníku. Rozběhla jsem se k ní a začala na ní skákat a přitom ječet a smát se jako blázen. Najednou někdo zaklepal na dveře.
"Dále," vyzvala jsem a sedla si na postel jako spořádaná holka.
Dveře se rozevřely a v nich stál Jean. "Promiňte, že ruším, ale už je připravený oběd," řekl a pousmál se, jeho pohled však nesměřoval ke mně ale k mým nohám. Co mu připadá tak vtipného? Podívala jsem se na svoje nohy. Tak asi už vím. Dneska jsem si vzala totiž podkolenky, co jsem dostala od Kelly k vánocům. A to je vždycky něco exra. Jsou na nich krásná, růžová prasátka a chlupatý ovečky. Ale co, hlavně že už je oběd. Břicho mi už začalo kručet hlady, i když to už začalo před hodinou. Obula jsem si zpátky tenisky a vyrazila dolu na oběd. Zavřela jsem za sebou dveře a šla ke schodům. Když v tom zahlédnu osobu, kterou nemám vůbec ráda a překvapilo mě, že vycházel z pokoje, který je hned naproti mého.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zuzka Zuzka | 27. listopadu 2008 v 16:35 | Reagovat

Hej, je to prostě hustý :D

2 Vála Vála | 27. listopadu 2008 v 22:30 | Reagovat

Máš to dobry :D dyť sem ti to řikala,ale co nejrychlejc tam hod tu druhou pulku :D

3 loki loki | 28. listopadu 2008 v 10:04 | Reagovat

Já newím :) mě se to čist nehce neco me k tomu nepřitahuje ale jinak upe skvelej blog..no..

4 Margheritina Margheritina | 8. prosince 2008 v 15:13 | Reagovat

Naprosto úžasný !!! Je to asi nejlepší, co tu je. Když nepočítám Rise of Spirits, což se stráááášně dlouho neaktualizovalo...

5 svita svita | 9. ledna 2009 v 23:07 | Reagovat

luci to je proste dokonaly... 1. kapitola se mi moc nelibila, protoze mi pride, ze to tam neni moc dopodrobna, ale tady je to proste suprovy.. a desne se mi porad chce cist dal a dal, takze za chvili budu mit docteny vsechny kapitoly co tu jsou, takze sem koukej co nejrychleji dat dalsi!!! :)))))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.