Napiš komentář a chovej se tu hezky :)

Kapitola 4 2/2- Nový začátek, nový život

28. listopadu 2008 v 19:49 | LG |  Srdce zvonu
ponz. autora: OK. Vála už konečně splnila, co mi slíbila. Tak vám tu strkám druhou část :D A jak už jsem řekla "okomentujte to až zčernám" xD

Zavřela jsem za sebou dveře a šla ke schodům. Když v tom zahlédnu osobu, kterou nemám vůbec ráda a překvapilo mě, že vycházel z pokoje, který je hned naproti mého.
"Co tu děláš?" zeptám se ho podezřívavě.
"Co by, bydlím tu," řekne otráveně Justin.
"Cože?"
"Co by furt. Bydlím tu od mala. A už mě nezdržuj, jdu na oběd, mám hlad." S těmito slovy odešel po schodech dolu.
Tak tohle už je kapku moc. Beru že je můj osobní strážce, beru i to že tu bydlí, fajn. Ale nechtějte po mně, abych s ním žila na jednom stejném patře a ke všemu mít naproti jemu pokoj. Naštvaná jsem došla až do jídelny (překvapivě jsem to trefila). Už tam byli všichni. Jídelna je obrovská, jako všechno v tomto paláci. Dlouhý stůl a nejméně 20 míst k sezení. Šla jsem si sednout vedle Natali. Nandala jsem si plný talíř nějaké polévky. Voněla docela dobře, tak jsem se do ní pustila.
"Tak co, Kate nebo Adriano, jak se ti líbí tvůj pokoj?" zeptala se mě máma, která seděla naproti Natali.
Chtěla jsem jí říct něco, jako že umístnění pokoje už nemohlo být horší, ale když jsem uviděla její zářící úsměv, tak jsem jen řekla, že se mi líbí. Což je taky pravda, ale mít naproti toho Prasečího ocáska taky není žádná sláva.
Ta polévka není vůbec špatná. Aspoň něco. Pak jsem si všimla, že Prasečí ocásek se na mě celou dobu dívá.
"Co je?"
"Jen to, jak jíš tu polívku." Podívám se na něho nechápavě "Vypadá to, jako kdyby ses tím měla každou chvíli udusit."
Nastalo ticho; jako první se ozvala Natali (jako vždy) nebo spíše její smích. Probodávala jsem jí pohledem a ona přestala. Otočila jsem se zpátky na toho blbečka a co nejsilněji ho kopla do nohy.
"Au!" zařval bolestivě.
"Kate!" napomenula mě máma.
On si to zasloužil. A měl by si zapamatovat, že si příště nemá dovolovat na silnější.
Po obědě jsem se vrátila zpátky do pokoje. Byla jsem nacpaná k prasknutí, dvě talíře té dobré polévky, hlavní jídlo a pak ještě dezert. V pokoji to teď vypadalo jako na skladišti, všude byly krabice a pak ještě několik kufrů. Asi to přinesli, zatímco jsme měli oběd. Neměla jsem vůbec chuť něco dělat, ale jenom sedět nebo ležet mě taky nebavilo. Nejdřív jsem se pustila do oblečení. Měla jsem v tom docela dobrý systém: jedna hromádka triček, druhá kalhoty atd. Měla jsem je rozmístěný po celém pokoji a všechny krásně poskládaný. Když jsem byla asi někde v polovině, vletěla do pokoje Natali a všechno to, co jsem měla krásně poskládané, teď leželo poházené na dřevěné podlaze.
"Natali!" rozkřikla jsem se, protože moje hodinová práce je teď v čudu.
Natali se podívala na tu spoušť co udělala, a pak jen řekla:
"Sorry" ale vůbec to neznělo upřímně. "Jean řekl, že nám ukáže celý palác, tak pojď. Doděláš to později." Nezbylo mi nic jiného, než s ní jít.
Dole nás už čekal Jean, a tak začala naše vyčerpávající a dlouhá tří hodinová prohlídka celého paláce a zahrady. Dohromady jsem spočítala 108 pokojů, 2 pracovny, 1 velká slavnostní síň, 60 koupelen (ale Natali říká, že jen 59). Myslím, že po tomhle tom už nebudu nikdy chodit. Už vůbec necítím nohy. Doplazila jsem se do svého pokoje a plácla sebou na postel jak pytel brambor. V té pozici jsem ležela asi půl hodiny. Pak jsem si všimla, že všechny věci jsou už vybalené a všechny na svých místech. A ty krabice taky byly pryč. To mě určitě navštívila dobrá víla. Ale potom do mého pokoje vletěla ta zlá, ta co si o sobě říká, že je moje sestra.
"Co zase chceš, Natali?" řekla jsem otráveně.
"Nic, jen to, že někdo už moje věci vybalil a já nemám nic na práci. Tak jsem tě přišla navštívit …." mluvila a mluvila a přitom si prohlížela pokoj.
Zabijte mě někdo, ona je něco jako vichřice, velmi nepříjemná vichřice. Furt mele a mele, je k nezastavení. Naštěstí mě zachrání klepání. Co nejrychleji jsem přiběhla ke dveřím a otevřela je. Ale s mým zklamáním to byl jen Prasečí ocásek, co přišel oznámit, že už je večeře. No, aspoň to.
Po večeři jsem se rozhodla dát si koupel a pak jít spát. Koupala jsem se nejméně hodinu. Ta koupel mě zcela probrala takže už jsem nebyla unavená a nechtělo se mi spát. Pustila jsem se Linkin Park a začala tancovat. O něco později jsem mrkla na hodinky, bylo už něco přes jedenáct večer. Co asi teď dělá Prasečí ocásek? Dostala jsem geniální nápad. Myslíte, že jsou tyhle dveře zvukotěsné? Můžeme si to vyzkoušet. Pustím co nejhlasitěji hudbu a zase se pustím do tance.
O něco později vletí do pokoje Prasečí ocásek naprosto rozčílený.
"Dej tu hudbu potišeji, slyšíš?! Buď ty nebo já!" zařve ne mě.
Nasadila jsem sladký usměv a jako na dítě:
"A co se říká?"
Justin div vzteky nepraskne a jen potupně řekne:
"Prosím!"
"A mileji by to nešlo?" Já vím že jsem zlá a provokativní, ale nemůžu si pomoc.
"Prosím." řekl milým hlasem a dokonce se i usmál. To je pokrok.
Tak jsem to tedy dala tišeji a on odkráčel zpátky do pokoje.
"A?" Otočil se zpátky, nasadil úsměv.
"Děkuji." a bouchne za sebou. Dostala jsem děsný záchvat smíchu, ale to ještě není konec. Znovu jsem pustila hudbu na plný pecky a znovu začala tancovat. Tentokrát mu to trvalo trochu déle, už jsem si myslela, že nepřijde, ale přišel. Vyrazil dveře a já se děsně lekla, ale ne jenom toho - on tentokrát v rukou držel baseballovou pálku a namířil si to rovnou ke mně. Snad mě nechce s tím zabít, že ne. Rozmáchl se a připravil se k ráně. BUM! PRÁSK!
On mi zabil CD přehrávač!
"Co jsi to udělal? Úplně si ho zničil!!" zařvala jsem na něho. Ale on jen s klidným hlasem mi odpoví:
"Já jsem ti říkal, že to máš vypnout. Ale tys to nevypnula, tak jsem to udělal za tebe. Proč vypadáš tak vystrašená?"
"Pa-pavouk u t-tvé nohy! Aaaa!!!" zaječela jsem tak nahlas, že to musel slyšet celý palác. Začala jsem panikařit. Skočila jsem na postel jako malý dítě, ale ten pavouk byl velký jako moje dlaň. Justin se vůbec nelekl, vzal ho do ruky a dokonce ho začal hladit. Přineste někdo rychle kyblík.
"Co tu děláš Steve? Kde máš paničku? Snad jsi jí zase neutekl!" On si s tím pavoukem povídá. Najedou se ve dveřích objeví malá holčička.
"Tak tady jsi." přistoupí k Justinovi a vezme si toho pavouka. "Promiňte." Hned jak to dořekla, zmizela ve dveřích.
"Proč jsi tak ječela? Byl to jen malý pavouček," provokuje Prasečí ocásek.
"Malý? Tomu ty říkáš malý?" zeptám se naštvaně.
"Počkat, není to jeho nožička?" sebere něco z černého ze země a pak mi to ukáže. Znovu jsem zaječela a zakryla si rychle obličej. Když konečně otevřu oči, vidím jen, jak se ten pitomec připitoměle směje. Tak tohle už přehnal. Vykopla jsem ho ven z pokoje a bouchla za ním. A i přes ty dveře slyším, jak se stále mi směje. Já ho nesnáším, nesnáším ho.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vála Vála | 1. prosince 2008 v 11:45 | Reagovat

Zdarec =) fajnovy!! :D

2 loki loki | 6. prosince 2008 v 9:42 | Reagovat

Úža jen....jsi myslím že jsi tuhle kapitolu psala a papír ve škole :) ale to je jedno je to uuuuuuuuza piš dál jo jinak na muje stránka jsem tam dala že:

Prosím lidi pomocte mi  moje kamí chce zrušit  tyhle stranky www.threepoints.blog.cz kdyztak se tam mrknete

SNAD JSEM VÁM POMOHLA :D

3 LG LG | 6. prosince 2008 v 12:12 | Reagovat

loki: jak tě to proboha napadlo :DDD ale jinak dobrý nápad xD

4 Aoyama Aoyama | 8. prosince 2008 v 20:35 | Reagovat

LG: Typická loki -.- jak jí to napadlo? výrobní tajemsství ^.^

5 svita svita | 9. ledna 2009 v 23:16 | Reagovat

:)

6 svita svita | 9. ledna 2009 v 23:17 | Reagovat

:)

:)

:)

:)

:)

:)

:)

:)

:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.