Napiš komentář a chovej se tu hezky :)

Kapitola 5.- Nečekaný zvrat

17. listopadu 2008 v 16:48 | Lokin |  Ztracený sen
Najednou jsme uslyšeli pronikavé vytí. Wolfík se nebál a postavil se před mě. Já se ale třásla jako osika. Už byli u nás. Vypadalo to, že chtějí zaútočit na mě, ale v zápětí se vrhli na Wolfíka. Ten upadl do bezvědomý a já zůstala nehybně stát. Myslela jsem si že je po mě, když v tom se před smečku postavila stejně roční vlčice jako Wolfík. Byla velmi pěkná, šedivá srst a ostré zuby se jí leskly v měsíčním svitu. Něco zavrčela, ale já jsem jí moc nerozuměla. Bylo to asi něco jako aby odešli, protože se začali stahovat a pak zmizeli někde v lese. Vlčice mi najednou začala pomáhat s Wolfíkem, který se pomalu probíral z bezvědomí. Když se dostal na všechny čtyři podíval se na vlčici: "Juki, tak dlouho jsem tě hledal. Kde jsi byla? Bál jsem se o tebe." Takže Wolfík tu vlčici zná a dokonce ví jak se jmenuje. Juki se na nás podívala a začala vyprávět, od toho jak se dostala do jiné smečky až po tom jak na nás chtěli zaútočit ale naštěstí poznala Wolfíka. Byla jsem nadšená za to že jsme neskončili jako jejich pozdní večeře. Juki se k nám přidala a celou cestu jsme jí vyprávěli co jsme dneska prožili. Byli jsme už o potoka, když sluníčko vycházelo byl to nádherný pocit po tom všem co jsem zažila. Hrozně jsem se těšila domů a tak jsem utíkala na před. A však to jsem dělat neměla. Ze zadu se ozval Jukinin hlasitý výkřik. Wolfík na mě zakřičel, abych k němu rychle přiběhla. Co nejrychleji jsem za ním přiběhla. Viděla jsem Juki jak se snaží dostat z potoka ven, ale voda byla moc silná a unášela jí dál. Wolfík zpanikařil, začal zběsile pobíhat a štěkat na Juki. V dáli zaznělo její poslední zavytí. Potom nastalo hromové ticho. Byla jsem vystrašená a zdálo se mi, že je to jen pouhý sen. Chtělo se mi brečet, ale kvůli Wolfíkovi jsem musela zůstat silná už i tak si vyčítal, že to byla jeho vina. Museli jsme ale jít dál. Už jsme v dálce zahlédli stáj. Wolfík šel pomalu za mnou se svěšenou hlavou. Bylo mi ho strašně líto, ale nevěděla jsem, co udělat abych mu zvedla náladu. Vešli jsme do stáje a náhle jsem ucítila vůni sena. Zahlédla jsem Nikol a Shadowa, kteří k nám právě přiběhli. Ale pak zpomalili oba asi vycítili, že není něco v pořádku. Nikol se zeptala se jako první, co se děje. Wolfík tak smutně zavyl, že jsme ani nemuseli umět lidskou řečí a Nikol by to pochopila. Nikol vzala Shadowa a mě do boxu. Tam už na nás čekali koníci ze záhadného statku pána s knírkem. Shadow byl rád, že jsme zase všichni spolu. A já jsem byla ráda, že už nám nehrozí žádné nebezpečí. Ale jakmile jsem pomyslela na Wolfíka, hned mi bylo smutno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Frája Frája | 28. listopadu 2008 v 10:05 | Reagovat

Nej nej nej neje nej kapitola a knižka jakou jsem kdy četla jen tak dál

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.