Napiš komentář a chovej se tu hezky :)

Loutky z Amatsu

17. listopadu 2008 v 16:49 | Aoyama |  Jednorázovky
"A jsme tu." Zamumlal táta spokojeně a vystoupil z lodi na vratkou lávku.
"Je to tu přesně takové, jaké jsem si to tu představovala." Přizvukovala máma a cupitala po lávce s několika zavazadly.
"No tak," šťouchl do mě Darren, "přestaň se mračit směrem k Anglii a usměj se na náš nový domov!"
"Nechci." Broukla jsem.
Ach jo. Jakoby nestačilo, že tohle podařený stěhování mělo být můj "úžasný" dárek k narozeninám, všichni z rodiny jsou s tím stěhováním smířený, včetně Darrena.
Ten jejich "úžasný" dárek jsem dostala hned, když jsem vešla se školní taškou do dveří.
Taťka se rozhodl praštit se svým zaměstnáním - a s těma milionama, který vydělával - pod záminkou, že je už starý a unavený. A pak mi bylo řečený, že si mám sbalit věci do batůžku.
Byla jsem tak strašně zaskočená, že jsem nedokázala ani brečet. Všechno jsem dělala tak poslušně, bez odmlouvání, jako bych byla na provázkách, za které by někdo tam nahoře tahal.
Ale po cestě autem a letadlem ty provázky povolily, jako bych se stala zase sama sebou, uvědomila si, že se stěhujeme a proměnila se v souvislej vodopád.
Už, už to vypadalo, že můj pláč rodiče ani Darren a Karen nepřežijí, ale pak jsem se uklidnila. Všechny slzy jsem vybrečela po cestě k tomuhle rozvrzanému člunu.
Takže cesta na tenhle ostrov proběhla vcelku klidně. Vyslechla jsem vyprávění o tom, že Amatsu (tak se ten ostrůvek jmenuje) není, jak by si člověk mohl myslet, ulice v Tokiu, ale malý, ostrovní stát, o kterém si všichni myslí, že patří k Japonsku.
"Prosíííím." Začala prosit i Karen a natáhla ke mně svoje drobné, růžové dlaně.
"No jo." Vzdychla jsem a otočila se k tomu ostrovnímu zázraku, kterému mám odteď říkat domov.
"Tohle… to snad není možný…" zamumlala jsem překvapeně a dál jsem vykuleně zírala na nábřeží.
Byla to vcelku malá vesnice. Čas od času bylo na zemi pár dlaždic, ale většinou tu byly udělané cesty z velkých placáků.
Všichni lidé se tu pohybovali zvláštně, jakoby byli na provázcích utažených kolem kotníků a zápěstí. A navíc, všichni se pohybovali v kimonech.
Vypadalo to tu úplně jako ve středověku. Žádná auta, antény… i domy tu vypadaly jako z fotografií. Všechny hezké, s tmavými střechami.
Zrovna k jednomu, podobnému těm ostatním vyrazil i taťka, mamka a Darren.
Takže tam budeme bydlet. Vzala jsem Karen za ruku a vyrazila po cestě z lesklých kamenů, lemované kvetoucími sakurami.

To všechno se stalo před necelými dva týdny. Před třinácti dny, přesně. Teď se krčím ve tmě na posteli a přemýšlím.
Už jsem si začala zvykat na zdejší způsoby lidí i na jejich oblékání. Dokonce i já musela začít nosit kimono abych zapadla mezi ostatní. Vlastně jsem ani neměla na výběr, protože jsem si žádné oblečení nestihla sbalit při stěhování.
Nastěhovali jsme se k jedné staré paní, o které se bez odporu mluvilo jako o bláznovi. A já to chápu. Když jsem ji viděla poprvé, hned nám začala vyprávět, že tu nesmíme zůstat, že z tohohle prokletého ostrova musíme zmizet. A to nám opakovala každé ráno.
Ale teď mě napadá, že možná není blázen. Je možné, že měla pravdu.
Připadá mi, že dnes v noci se něco stane.
Vstala jsem a vešla do další místnosti.
Dnes v noci se stane něco děsivého. Cítím to.
Vyšla jsem ven, před dům, na zahradu zasypanou okvětními lístky z okolních sakur.
V okolních domech je zhasnuto. Všichni už asi spí. Ale stále mám pocit, že je něco kolem mě. A stále se to přibližuje.
Vyšel měsíc a ozářil zahradu kolem mě.
Všude byly postavy oblečené v šedých, roztrhaných kimonech. Kolem zápěstí a kotníků měly utažené tenké, zářivé provázky.
Oči jim ve tmě zlomyslně a krvelačně svítily. Všichni se ke mně blížili jako temný závan smrti.
Když jsem se otočila a běžela zpět do domu, pronásledovali mě. Už se ani chodidly nedotýkali země. Vznášeli se nad zemí posetou spadanými bledými lístky a mířili ke mně.
Byli rychlí. Doháněli mě. Stihla jsem zabouchnout před nimi dveře jen tak, tak.
Ze zahrady se ozval strašlivý skřek a v oknech se začaly objevovat ruce, za nimi hlavy a těla v roztrhaných kimonech. Dveře naproti mně se s třeskotem otevřely. Na jejich prahu stála mamka, taťka, Darren a Karen. Všichni na sobě měli šedá, roztrhaná kimona, kolem kotníků a zápěstí utažené slabé provázky a dívali se na mě stejným, krvelačným pohledem jako ostatní, deroucí se okny dovnitř.
Ať jsem běžela kamkoliv, šli za mnou. Byli všichni tak klidní, rychlí, bezcitní.
Jednou mě dostanou. A pak se stane něco strašného.
Nedokázala jsem si pořádně uvědomovat, co se děje. Strach obsadil celou moji mysl a nedal prostor smutku, ani zmatku. Jediné, co jsem věděla je, že musím běžet. Nesmím jim svůj život dát.
Ale už mi pomalu docházel dech. Z posledních sil jsem se skácela ve svém pokoji a zprudka jsem oddechovala.
Kolem oken se pomalu objevovaly ruce a za nimi zbytek těla pohybující se na provázcích. Dveře se rozletěly a v nich stála moje rodina s vražedným výrazem v očích.
Na stěně u postele visel obrázek malé, roztomilé holčičky natahující drobné ručičky směrem ven.
Když jsem se na něj pozorněji podívala a uviděla v něm malou holčičku v šedivém roztrhaném kimonu, pochopila jsem, že už neuteču.

Zazvonil budík a já se s leknutím probudila.
Na ciferníku bylo tři čtvrtě na osm.
Polekaně jsem vylezla z pod peřiny. Vždyť přijdu pozdě do školy!
Rychle jsem na sebe hodila oblečení a vyběhla k blízké školní budově.
Takže to celé byl jenom sen. Noční můra.
"Zoey!" vykřikla jedna moje kamarádka, když mě uviděla, "Kde jsi byla?"
"Zaspala jsem," vysvětlila jsem jí udýchaně a vytáhla při tom několik učebnic ze skříňky.
"Já nemyslím teď ráno," vysvětlila kamarádka, "ale ty dva týdny! Kde jsi byla?"
"Cože?" zarazila jsem se.
Dva týdny jsem byla v Amatsu. Ale to byl přeci jen sen!
Bezradně jsem pohlédla na učebnice, které jsem držela v rukou, a v tom jsem si všimla slabého provázku utaženého kolem mého zápěstí a vedoucího kamsi nahoru do nekonečna nade mnou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 CiHaLeMa CiHaLeMa | Web | 23. listopadu 2008 v 14:55 | Reagovat

fiiiha no to bolo ... krásne zvláštne... skvelo napisane...

normalne mam z toho aaz zimomriavky ...

waaw velmi sa mi to pacilo ... take psycho :D

super! :))

2 Aoyama Aoyama | 23. listopadu 2008 v 19:22 | Reagovat

CiHaLeMa: děkuju, děkuju moc za pochvalu :) *červená se*

3 loki loki | 6. prosince 2008 v 9:51 | Reagovat

Supeeeer to je uplně hustý a není to na zpusob marionet?

4 LG LG | 6. prosince 2008 v 12:17 | Reagovat

tak jsem si řekla, že ti sem napišu pár komentíků :D takže Loutky z Amatsu je asi jeden z tvých nej, mooooocinky se mi to libí :D jen by me zajímalo, kdy sem dáš s tou sakurou xD

5 Aoyama Aoyama | 8. prosince 2008 v 20:44 | Reagovat

áááááááááááá xD

loki: děkuju, děkuju :) - Marionet? ne, ne, ne... xD teda, jestli myslíš povídku Plačící Marionet, tak to je milionkrát NE xD ale jestli myslíš tu z Ragnaroku... ano, celá tahle povídka vznikla obrázkem Marionette card a pak jednou jinou povídkou (kterou jsem radši nenapsala :D)

LG: děkuju, děkuju :) - Sakura nebude, protože mě deptá, že je tu až moc povídek s mým jménem... na každém kroku to je Aoi, Aoi, Aoi... neeeee xD ne, ne, ne. Nedám to sem, dokud sem nepřibydou i jiný povídky... prosííím já nechcu aby tohle byl blog narvanej depresivníma mrchama :(

6 Santania Santania | 9. prosince 2008 v 10:57 | Reagovat

Takový krásně smutné. Jů. A taky docela kruté chudák holka nemohla PRYČ!

7 svita svita | 9. prosince 2008 v 21:16 | Reagovat

Tyyyy brdo.... to je vazne husty ... to urcite psala zdenka, zejo?? Pekny vazne se ti to povedlo :)

8 Aoyama Aoyama | 14. prosince 2008 v 10:37 | Reagovat

Santania: děkuju

svita: er... psala O=)

9 Miya Miya | 12. února 2009 v 13:54 | Reagovat

skvělej konec ;) A promiň že to čtu tak pozdě, ale já nikdy nic nestíhám včas :-(

10 Aoyama Aoyama | 1. března 2009 v 16:38 | Reagovat

Miyu-chan: nevadí :D děkuju za pochvalu *blush*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.