Napiš komentář a chovej se tu hezky :)

Prosinec 2008

Kapitola 6- Setkání

24. prosince 2008 v 14:11 | LG |  Srdce zvonu
pozn. autora: Rolničky, rolničky, kdo pak vám dal hlas ... Štědrý večer nastal, štědrý večer nastal ... Nesem vám noviny, poslouchejte ... Půjdem spolu do betléma důdlaj, důdlaj, důdlaj dá ... Já vím, já vím, jsem magor, nevšímejte si mě. Chci jen říct Vesélé Vánoce a bohatého ježíška :D Tak mě napadlo, že když už jsou ty Vánoce hodím vám sem 6. kapitolu SZ. Jsem hodná co? Já vím xD Takže ještě jednou Veselé Vánoce vám přeje
LG :)

Květy sakury

21. prosince 2008 v 19:40 | Aoyama |  Jednorázovky
Takže... před povídkou bych eště chtěla LG sdělit malou zprávičku, takže jestli to nechcete číst, o nic nepřijdete :)
Takže, milá LG. Nedávno jsem v jednom komentáři slíbila, že až sem někdo dá nějakou veselou, nebo nedepresivní povídku, dám sem tvojí oblíbenou Sakuru (to jsem tedy udělala pěknou kravinu, což ^.^). Tak ji sem dávám. ALE!!! Jelikož jsem ve vánočním zmatku ztratila originál, bude trochu jiná než ji znáš. Ale dějzůstává stejný ;)

ODPUSTEEE

19. prosince 2008 v 19:43 | LG |  About blog
Já se hrozně omlouvám. Měla jsem aktualizovat blog už o víkendu. Prosím nezabíjejte mě.
Přináším jednu dobrou a jednu špatnou zprávu. Ta dobrá je, že jsou tu dálší tři nové jednorázovky :D (Aoyama: teď jsi na řadě ty). A ta špatná je, že Lokin se rozhodla, že Ztracený sen ještě poupravý a to znamená, že Ztracený sen bude nepravidelnej :( oMLouVáM Se

Smrt zoufalství

19. prosince 2008 v 19:35 | Lokin |  Jednorázovky

Tuto jednorázovku bych chtěla věnovat mým kamarádkám.Věřím, že i když se rozejdeme, naše přátelství nikdy neskončí. Neskončí to Zdenčino básnění o Marim a její depresivní nálada, neskončí Lucčino a moje přátelství, ve kterém se na začátku přátelíme, potom se zase nekamarádíme, ale teď jsme zase dobré kamarádky, neskončí ani Válina ztřeštěnost,neskončí Véřin optimismus,ale hlavně nesmí skončit přátelství naší pětice. Chtěla bych se tu omluvit Zdeňce a Lucce za ten pátek a za to, že jsem nezvedala telefon, já vám to pak vysvětlím. (DOUFÁM ŽE MI ODPUSTÍTE)



Narozeninové přání

19. prosince 2008 v 19:32 | LG |  Jednorázovky
Ahoj tak jsem tu zas s další jednorázovkou :D Doufám, že se bude líbít. A taky doufám, že tu bude hodněěěěěěě komentářů a i od těch, kterým jsem to něchala přečíst ve škole xD
Tuhle jednorázovku bych chtěla věnovat především Loki (jseš fakt nej, kapku otravná, ale super xD) a ovšem taky všem, kdo to čte :)


Kazeta ticha

19. prosince 2008 v 19:23 | Santania |  Krvechtiví motýli

"Probudila jsem se, všude bylo ticho. Jen z verandy se ozývaly duté rány. Vstala jsem a šla jsem se podívat, co se tam děje. Než jsem stihla otevřít dveře svého pokoje, rány ustaly. Ozvaly se rychlé kroky ven. Rozběhla jsem se k verandě, už mě od ní dělily jen jedny dveře. Zaváhala jsem, zmocnil se mě strach. Opatrně jsem vzala za kliku. Ticho, jen jedna prázdná kazeta je rušila svým neustávajícím vrněním. Odvážila jsem se dveře otevřít úplně. Vykřikla jsem hrůzou. Byla tam krev, spousta krve. Všude byla ta hrozná krev; jen kazeťák, který pouštěl prázdnou kazetu, byl suchý, nic mu nebránila dál vrnět. Ale ten mě teď nezajímal. Upírala jsem oči na něco úplně jiného. Na příčinu všechny krve okolo. Největší můj sen byl mrtvý. A všechna ta krev byla jeho. Začalo se mi po něm stýskat." Pak kazeta utichla, ozývalo se jen tiché vrnění.

"Tak začneme. Tuší někdo z vás, kdo je ta žena?" zeptal se kapitán místní kriminální stanice malé skupinky, která se shlukla kolem kazety.

"No, nejspíš bydlí někde blízko, jinak by nám nemohla hodit tuhle kazetu do schránky," řekl poručík Dany
"Tak dobře, hledáme dům s verandou, na které je krev. Betty, máš jih, Arny, ty sever, Dany východ já si vezmu západ," řekl kapitán a už si bral z věšáku kabát.

"Kapitáne," ozval se poručík Dany

"Ano, Dany?" zeptal se kapitán.

"Buďte na příjmu, ne že si to jako vždycky necháte pro sebe!"

"No, jo vždyť já vím," usmál se kapitán a odešel.



Rozdělení bylo jasné a tak se trojice policistů vydala ke svým autům. Betty poslušně doběhla ke svému autu. Naskočila, zabouchla dveře, připoutala se, nastartovala, zapnula vysílačku a rádio. Pak ještě šlápla na pedál a couvala, div že se nesrazila s Danym. Dany jí jako vždycky dal přednost. A tak pobídla své auto, aby se vydalo k jihu. Dojela na křižovatku a ve zpětném zrcátku Danymu zamávala. Hned jak na semaforu blikla zelená, dupla na plyn a pokračovala rovně. Dany zatočil do prava, hned jak předal pozdrav Arnymu. Arny zahnul do leva.

Kapitán projížděl západní částí města, jako vždycky si vzal na starost svojí oblíbenou část. Byly tu paneláky i domy, parky i zahrady a byl tu i jeho dům. Bylo pět hodin večer a lehce se stmívalo, ale v žádném domu ještě nebylo rozsvíceno. Tak projížděl jednou ulicí po druhé. Už to skoro chtěl vzdát, když narazil na dům, ve kterém se svítilo. Byl to nedávno postavený domek s verandou. Kapitán vešel dovnitř. Dveře byly otevřené. Tento dům viděl z takové blízkosti poprvé, ale vevnitř mu připadl důvěrně známý. Ta žena to popsala téměř dokonale, ale kde je ten kazeťák? Kapitán se sehnul, aby si prohlédl mrtvého muže pokrytého krví. Krev byla všude a díky ní bylo vidět, že tudy někdo procházel. V krvi na podlaze byly stopy. Dám jim vědět, ale nejdřív to tu prohledám, pomyslel si kapitán, a už byl u dalších dveří. Otevřel je a ocitl se na chodbě. To by nebylo nic zvláštního. Zvláštnější bylo, že před ním ležela mrtvá žena a všude byla krev; jen na kazeťáku, z kterého se ozývalo tiché vrnění prázdné kazety, nebyla ani kapička. Kapitán vypnul kazeťák a vzal si z něj kazetu. Pak se opatrně prodral krví ven. Nasedl do svého auta a nahlásil ostatním, že se sejdou na stanici.


Ostatní přijeli chvíli po kapitánovi.

"Kde je??" zeptal se jich a bylo jasné, že zuří.

"Co kde je?" zeptal se překvapeně Arny.

"Ta kazeta té ženy!!" zařval kapitán neurvale. Nikdo nechápal, proč kapitán tolik zuří. A ani nevěděli, kam se poděla hledaná kazeta. Kapitán se rozhodl, že jim zatím o svém objevu nic neřekne.

"Myslím, že pro dnešek to stačilo" pronesl kapitán.

"Jo? Vždyť jsme hledali jen dvě a půl hodiny," přišlo to neobvyklé Danymu, ale neodvážil se to říct přímo, stejně jako Betty a Arny. Bylo jim jasné, že ji kapitán objevil, ale také věděli, že naléhat na něj by nebylo nejvhodnější řešení.

Ráno se vrátili na stanici. Kapitán tam nebyl jako každý den. A když Arny vybral schránku, našel tam kazetu.

"Našel jsem ji. Ležela na chodbě plné krve, jen kazeťák byl bez jediné kapičky, aby mohl dál nerušeně přehrávat tiché vrnění prázdné kazety." A kapitánův hlas utichl. Policisté rychle vyběhli ze stanice a odjeli ke kapitánovu domu. Našli tam kapitána, ale mrtvého a všude okolo něj bylo spousta krve, jen stařičký kazeťák byl čistý. Ticho v pokoji rušilo jen tiché vrnění prázdné kazety. Cvak! Ozvalo se a v místnosti se rozprostřelo mrtvolné ticho. Jediný pohyb byly kapky krve padající ze stolu na zem…

Kapitola 5- Srdce Zvonu

8. prosince 2008 v 20:51 | LG |  Srdce zvonu
pozn. autora: *tataratara *famfáry. Musím uznat, že jsem fakt dobrá :D dvě kapitoly za dva dny ... ehm ... to jsem asi neměla říkat xD Tuhle kapitolu jsem už měla dávno, jen jsem vás chtěla trochu trápit xD No zkrátka řečeno je tu 5.kapitola SZ (srdce zvonu), tak si to užijte :D


Shrnutí za Listopad 2008

2. prosince 2008 v 17:43 Shrnutí za měsíc...
Tak... máme tu konec listopadu (nebo spíš začátek prosince? :D) a s ním i nové kapitoly...
Patronka koní se aktualizovala o jednu povídku a Srdce zvonu se Ztraceným snem o dvě. Přibyla jedna jednorázová povídka ;)

Kapitola 6. - Nový domov

2. prosince 2008 v 17:37 | Lokin |  Ztracený sen
Uběhlo pár dní a všechno se vrátilo do starých kolejí. Avšak dneska jsem musela myslet jen na Juki.
Po krásné jízdě na jízdárně, jsme se s Shadowem vrátili na pastvu. Shadow si všiml, že nejsem dneska ve své kůži a naléhal, abych se mu svěřila. I když se mi do toho moc nechtělo, tak jsem mu to nakonec řekla. Shadow mi svěřil, že mu to taky trápí. A tak jsme se dohodli na tom, že utečeme a půjdeme hledat Juky. Měli jsme celý útěk promyšlený do detailu. Museli jsme počkat až přijde někdo a otevře nám dveře od pastvi. Náš čas konečně přišel. Monika pomalu otevřela dveře a Shadow a já jsme se rozběhli proti ní. Monika se vyděsila a začala zběsile běžet směrem do stáje. My jsme běželi do lesa. Málem jsem zapomněla na Wolfíka, chtěla jsem se pro něho vrátit, ale Shadow mě zadržel, prý by to bylo moc nebezpečný. Běželi jsme tedy hlouběji do lesa, když v tom jsem uslyšela Wolfíka s Nikol, jak jsou nám v patách. Nevěděli jsme, co dělat jediný, co nás tehdy napadlo je běžet dál a nezastavovat se. Zpomalili jsme, až když jsme je neslyšeli. Teď jsme už šli a neběželi. Mysleli jsme si, že už je všechno za námi, když v tom se před námi objevil pán s knírkem. Zpanikařili jsme, pan s knírkem toho využil a chytil nás na ohlávky. Ještě se dvěma muži nás dostrkali do boxu, který byl připojen k autu. Auto se rozjelo. Vůbec jsme netušili kam nás to veze. Najednou auto prudce zastavilo. Zaslechli jsme nějaký dívčí křik. Slyšeli jsme, jak někdo prudce zavírá dvířka od auta a míří rovnou k nám. Otevřel dveře od boxu. Byl to jeden z těch dvou poskoků pana s knírkem a v rukou držel Wolfíka. Wolfík byl v bezvědomý. Ten chlap chudáka Wolfíka hodil k nám a pak zavřel dveře. Auto se znova rozjelo. Nevím, jak to dlouho trvalo, ale po nějakou chvíli auto zastavilo. Dveře se otevřely. Nevěděli jsme, co nás čeká. Najednou jsem ucítila pach jiných koní. Táhli nás ven z auta. Byli jsme zase v té záhadné stáji. Zavedli nás do boxu, kde už byl nějaký jiný kůň.
"Ahoj já jsem Star a vy?" řekl ten kůň, vlastně klisna. Měla v očích strach a smutek.
"Ahoj já jsem Jizera a tohle je Shadow. Co se vlastně děje?"
"No jak bych to řekla. Prostě z tebe udělají salám. Jinak řečeno jdeš na jatka." odpověděla smutně Star.
"To není pravda. To nemůžou." zděsila jsem se.
"Ale můžou. To samé se stalo mým rodičům a sourozencům. A teď jsem na řadě já."
Najednou se otevřou dveře od boxu a v nich stojí nějaká dívka a za ní Wolfík.
"Nebojte se já vám nic neudělám jen vám nesu jídlo."nasypala nám jídlo a vodu. "Já bych vás nejradši všechny pustila, ale můj otec … Jo a chci vás přestavit Rudolfa." Troch jsem se zarazila protože ukázala na Wolfíka. Dívka vzala Wolfíka do náručí a odešla.
"Viděl jsi to." zeptala jsem se zmateně Shadowa.
"Jo, ona říkala Wolfíkovi Rudolf."
Ani ne o pět minut později vešel do boxu pan s knírkem. Rozzlobeně se podíval na Star a pak k nám přistoupil, ale pak se zastavil za zavolal na jednoho z těch jeho poskoků: "Jenny pojď jsem."
"Ano tati?"
"Prosím tě, vem toho nejstaršího koně. Myslí, že se jmenuje Sára nebo Sárt nebo tak nějak." Dívka poslušně poslechla a vzala Star na vazák a odešla s ní pryč z boxu s panem s knírkem. Dveře se pomalu zavíraly, ale než se úplně zavřeli jsme se viděli jak nějaký chlap udeřil Star do hlavy. A pak už jsme nic neviděli a netušili, co bude dál.
"Já se bojím."svěřila jsem se Shadouwi. Ten jen mlčel. Najednou jsme uslyšeli rachot, který vycházel zvenčí. Pak se rozevřely dveře boxu a v nich stál policista. Věděli jsme, že už je všechno pořádku. Odvedli nás ven. Najednou se k nám řítila nějaká dívka. Vrhla se mi rovnou kolem krku.
"Už se neboj Star. Pojedeme domů." pak mě vzala a táhla do jízdního boxu. Shadow se snažil vytrhnou policistům z ohlávky. Konečně se mu to podařilo a běžel ke mně, ale dveře boxu se už zavíraly a auto se rozjelo. Bylo už pozdě.



6. Kapitola - Hlídání

2. prosince 2008 v 17:36 | LG+Aoyama |  Iris a Zapadákov
Kde sakra vězí? Už jsou čtyři pryč.Nemysle náhodou, že má přijít ve čtyři ráno, že ne? Tak hloupý snad není.
"HEJ! Iris, vnímáš mě?" volala mě Stefani. "Dělej, rodiče už odjíždějí."
"C-co? Co jsi to říkala? Jo, aha jo. Ahoj mami, ahoj tati." mávala jsem rodičům a dál nedočkavě vyhlížela z okna.
"Nečeká na nějakého kluka?" utrousil taťka na mojí adresu.
"Prosím tě, ona a kluk?" mávla Stef rukou. No jo, no jo … A to ani nevíš o Petrovi. "Vždyť má ještě trauma z toho rozchodu." Aha, hm … tak víš, no.
Rodiče ještě těsně před odchodem poučovali a bla a bla a bla., znáte to. Konečně nastoupili a odjeli.
Najednou popadla Stef nákupní tašku. "Jdu něco koupit. Takže pohlídej Olivera. Tak čau." A s těmito slovy vyběhla směrem k malému supermarketu.
No super, rodiče odjeli, Stef zdrhla a Tomáš ještě nepřišel. A já jsem sama doma s uřvaným bratrem. Nic lepšího mě nemohlo potkat. Oliver seděl ve své židličce a právě dojídal jogurt. Najednou se mě všimnul, natáhl svoje upatlané ruce a začal se smát a dokola řvát: "Iris, Iris, Iris …" Pak ke mně přiběhl a kus přede mnou se rozplácl. Hrozně jsem se lekla jestli mu nic není. Myslela jsem, že začne brečet, ale on se začal ještě víc smát. Pomohla jsem mu vstoupnout si na nohy. Najednou zazvonil zvonek. Oliver se k nim řítil jako střela. Kdo by to mohl tak být, že by Stef? Ne ta má přece klíče. Hm … tak to bude Tomáš! Cestou tam jsem promýšlela, jak mu pořádně vynadat, za to že přišel pozdě.
"Jak si dovoluješ přijít tak pozdě ty …" o-ou to nebyl Tomáš, ale Lukáš s Šárkou.
"A-ahoj." vykoktala jsem.
"Nerušíme?" zeptal se Lukáš zdráhavě.
"Co to mělo znamenat?" vystartovala na mě Šárka.
"Jen jsem měla něco domluveného, ale … on si dovolil nepřijít."
"No toho jsme si všimli." přikývl Lukáš.
"Nežárli brácha."prohodila Šárka.
"Já nežárlím!" protestoval Lukáš.
"A co tu vlastně děláte?" napadlo mě nejednou.
"Nó …" začala Šárka, prostrčila se kolem mě, popadla Olivera a začala prozkoumávat celý náš dům.
"Co-co to děláš?"vypadlo ze mě překvapeně.
"Kontroluju, jak to bydlíte." odpověděla Šárka přes rameno.
"Promiň je to blázen."usmál se na Lukáš.
Po nějaký chvíli Šárka konečně skončila svojí prohlídku a uvelebila se na křesle v obýváku.
"Dům máte pěkně velký a vcelku pěkný. A já jsem si myslela, že uvnitř to bude ještě horší než zvenčí." kritizovala "No tak, co budeme dělat teď? Slyšela jsem, že vaši odjeli do města a celý dům máte jen pro sebe."
Odkud to sakra ví? Vždyť o tom věděla jen naše rodina a … Tomáš!
"A to víte odkud?" zeptala jsem se, abych se ujistila.
"No to byla jen náhoda. Zaslechla jsem to náhodou, když si o tom tvoji rodiče povídali." To má Tomáš štěstí.
Najednou jsem uslyšela, jak někdo otevírá dveře. "Iris! Okamžitě sem pojď" byla to Stef .
U dveří stála Stef, Tomáš a nějaká malá holka. No ten Tomáš si teda umí vybrat dobu, kdy se objeví.
"Co to má znamenat?" prskala Stef snažíc se zadržet nadšení, že její milovaný Tomáš tak poslušně přiťapkal až k našim dveřím.
"Ahoj Tomáši," pozdravila jsem ho "koho sis to přivedl?"
"Myslíš Stef, která se snaží napodobit Napoleona?" ozvala se holka stojící vedle Tomáše.
Napoleon? To jako ten kocour ve W.I.T.C.H.?
"Tak co budeme dělat?" ozval se Lukáš v závěsu se Šárkou.
"Ty dva jsou tu taky? To jsi už mohla rovnou pozvat celý město." rozčiloval se Stef "A vůbec, kde je prcek?"
"Sežrala ho zlá Nerrisa!" vykřikla ta malá holka nadšeně.
"Klára je trochu …"začal Tomáš, ale pak se zamyslel, jak by mohl větu dokončit.
Takže ta malá holka je Klára .
"Oliver? Ten zůstal na křesle." pokrčila Šárka rameny.
"Nechat ho o samotě."poučila ji Stef a chopila se autority. "Jdeme!"
Všichni jsme se vrátili do obýváku a upřeli jsme pohled na křeslo, které celo prázdnotou.
"Kde žes ho nechala?!"vyštěkala Stef na nebohou Šárku.
"Tady."ukázala Šárka na křeslo.
V to se z pod polštáře vyhrabala Oliverova světlá čupřina a zachvěli celý obličej. Chvíli na nás všechny, tak zíral jako vyoraná myš, ale pak otevřel tu svojí bezednou pusu a začal kvílet.
"Ježiš nemůžete někdo utišit to řvoucí monstrum?"ztěžovala jsem si.
Jako první se o to pokusila Stef, ale nějak to nezlepšila ba naopak zhoršila. Jako druhý se o to pokusil Lukáš, zkusil taktiku s klíčem. Mával s tím ve vzduch, aby upoutal Oliverův pozornost a aby už neřval. Nejdřív to vypadalo, že to vyšlo, ale pak Stef natáhla ruku, aby ho vzala, ale to se mu nelíbilo a znovu začal řvát, jak o život. Pak se do toho vložila Klára. Vyhrožovala mu, že jestli nezmlkne, tak na něho zavolá Nerrisu. Ale ani tohle nevyšlo (zřejmě mu nic neříkalo jméno Nerrisa). Jako další se o to pokusil Tomáš, vzal ho za ruce a začal na něho mluvit: "Nebreč. Mi ti nic neuděláme."nastalo ticho. Žádný řev. ZÁZRAK! "Tak pojď půjdeme se najíst zmrzky, kterou koupila Stef, co říkáš?"
Ani nevím, co se to stalo s Oliverem , ale opravdu šel poslušně s Tomášem za ruku do kuchyně pro zmrzlinu.
"Je úžesněj."řekla Stef zasněně a šla za nimi.
"Kdo?"nechápala Šárka. "Oliver?"
"Jasně, že ne ty troubo."vyhrkla na ni Klára "To mluvila o mém bratrovi."dodala hrdě. Pak se otočila k Lukášovi a řekla: "Tak co, kdy už mě konečně pozveš na rande?"
Rozuměla jsem dobře, opravdu řekla ta malá holka, kdy ji pozve Lukáš na rande?
"Až ze mě bude milionář, pak tě klidně pozvu klidně do Paříže."vymlouval se Lukáš.
"Tak jo, ale budeš mi muset koupit za to dlouhé čekání spoustu plyšáku."řekla nadšeně Klára.
Nemohla jsem se udržet a začala se smát, tady do té doby než mě Klára zpražila vražedným pohledem.
"Če-mu-se-tu-ja-ko-smě-ješ?"řekla Klára a kladla důraz na každou slabiku.
"Ehm … Oliverovi?"plácla jsem první myšlenku, která mě napadla.
"To máš štěstí."a odkráčela do kuchyně.
Najednou jsme všichni; já, Šárka a Lukáš, dostali děsný záchvat smíchu.
"Prosím tě, odkdy tě s tím straší?"vyklouzlo mi, ale hned odpovědi se mi nedostalo, protože v tu chvíli do obýváku vpochodovala Klára s podnosem plně naloženým Stefinou zmrzlinou.
"Tak jo tady nesu lžičky."vykřikla Stef běžící za Klárou. "Přišlí jste v celku pozdě, takže až to sníme, půjdeme dělat večeři."
Všichni jsme se teda usadili kolem stolu a Stef si sedla samozřejmě vedle Tomáše a po dobu, co jsme se nacpávali, po něm házela zamilované pohledy. Probůh, Stef … to, že tě ve stáji objal, nemusí nic znamenat. Ještě štěstí, že si toho nikdo jiný nevšiml. Po té, co jsme to dojedli se všechny holky i s Klárou přesunuli do kuchyně připravit večeři. Avšak tu byl jeden menší problém. Nemohli jsme se dohodnout, co uvaříme. Klára ctěla krupicovou kaši a Stef zase špagety. A obě si trvaly na svém. Já a Šárka jsme radši stály stranou a hrály prší.
"Nevíš jak dlouho už se ti dvě hádají?"zeptala jsem se znuděně. Šárka se podívala na svoje hodinky na zápěstí. "No asi už … počkej … přesně za 3 minuty to bude půl hodina."řekla Šárka, která právě vyhrávala. "Jo a mícháš ty." Ale na to už nedošlo, protože se z obýváku ozval hluk, jako by něco se rozbilo. Přiběhly jsme, co nejrychleji do obýváku. Zastavila jsem se u dveří. Oni ti pitomci rozbili máminu vázu. Byl tam děsný chaos. Kluci byli stále v šoku, Oliver zase brečel a váza roztříštěná na tisíce malých skleněných střípků ležela na zemi s květinami a s vodou. Tomáš a Lukáš se konečně vzpamatovali, ale hned začali děsně histerčit. To bylo podívaná, a to prý, že chlapi nejsou histeričtí.
"Myslím, že by jsme to měli uklidit." Řekla jsem popuzeně. Nejdřív jsme museli odnést Olivera pryč a uklidnit ho. Potom jsme se pustili do práce. Vůbec to nešlo, voda slepovala kousíčky skla a taky by se mohla přilepit na koště. Museli jsme tedy počkat až se ta voda vsákne nebo vypaří. Ale ono nic ta voda tam stále byla. Proč sakra museli rozbít vázu a ke všemu s vodou, to nemohli radši třeba, co já ví, prostě něco jiného? Stef to už šlo na nervy, a tak vzala hadr a přehodila to přes tu spoušť. A ono to opravdu fungovalo, voda se vsákla a my jsme se mohli konečně pohnout z místa. Myslela jsem že to půjde už pak hladce, ale mýlila jsem se. Ty střepy byli naprosto všude. Děsná práce. Po velmi, ale opravdu velmi namáhavé práci, jsme se všichni rozplácli na křesle.
"Mám hlad."prohlásila Klára.
"Žádnou večeři dělat už nebudu."řekla naprosto vyčerpaná Stef.
Já a Šárka jsme jen kývli hlavou na souhlas.
"Ale co teda budeme jíst?řekla sklesle Klára.
"Objednáme si pizzu."připojil se do rozhovoru Lukáš.
"Vy tady máte pizzerii?"vyklouzlo mi.
Všichni se na mě podívali takovým hodně, hodně zlým pohledem. Tomáš popadl telefon a vyťukal číslo do pizzerie. Objednal dohromady pět velkých pizz. Byly to ty hodně velký, ale jak jsme byli všichni hladový, nestačili jste ani mrknou a už a jsme to snědli. Po vydařené večeři jsme si pustili Sněhurku a sedm trpaslíků. A aby to nebylo víc zajímavý, vypnuli jsme zvuk a dělali jsme k tomu vlastní dabing. Musím uznat, že to byla děsná prča. Potom, když to skončilo jsme už byli všichni unaveni a usnuli.