Napiš komentář a chovej se tu hezky :)

6. Kapitola - Hlídání

2. prosince 2008 v 17:36 | LG+Aoyama |  Iris a Zapadákov
Kde sakra vězí? Už jsou čtyři pryč.Nemysle náhodou, že má přijít ve čtyři ráno, že ne? Tak hloupý snad není.
"HEJ! Iris, vnímáš mě?" volala mě Stefani. "Dělej, rodiče už odjíždějí."
"C-co? Co jsi to říkala? Jo, aha jo. Ahoj mami, ahoj tati." mávala jsem rodičům a dál nedočkavě vyhlížela z okna.
"Nečeká na nějakého kluka?" utrousil taťka na mojí adresu.
"Prosím tě, ona a kluk?" mávla Stef rukou. No jo, no jo … A to ani nevíš o Petrovi. "Vždyť má ještě trauma z toho rozchodu." Aha, hm … tak víš, no.
Rodiče ještě těsně před odchodem poučovali a bla a bla a bla., znáte to. Konečně nastoupili a odjeli.
Najednou popadla Stef nákupní tašku. "Jdu něco koupit. Takže pohlídej Olivera. Tak čau." A s těmito slovy vyběhla směrem k malému supermarketu.
No super, rodiče odjeli, Stef zdrhla a Tomáš ještě nepřišel. A já jsem sama doma s uřvaným bratrem. Nic lepšího mě nemohlo potkat. Oliver seděl ve své židličce a právě dojídal jogurt. Najednou se mě všimnul, natáhl svoje upatlané ruce a začal se smát a dokola řvát: "Iris, Iris, Iris …" Pak ke mně přiběhl a kus přede mnou se rozplácl. Hrozně jsem se lekla jestli mu nic není. Myslela jsem, že začne brečet, ale on se začal ještě víc smát. Pomohla jsem mu vstoupnout si na nohy. Najednou zazvonil zvonek. Oliver se k nim řítil jako střela. Kdo by to mohl tak být, že by Stef? Ne ta má přece klíče. Hm … tak to bude Tomáš! Cestou tam jsem promýšlela, jak mu pořádně vynadat, za to že přišel pozdě.
"Jak si dovoluješ přijít tak pozdě ty …" o-ou to nebyl Tomáš, ale Lukáš s Šárkou.
"A-ahoj." vykoktala jsem.
"Nerušíme?" zeptal se Lukáš zdráhavě.
"Co to mělo znamenat?" vystartovala na mě Šárka.
"Jen jsem měla něco domluveného, ale … on si dovolil nepřijít."
"No toho jsme si všimli." přikývl Lukáš.
"Nežárli brácha."prohodila Šárka.
"Já nežárlím!" protestoval Lukáš.
"A co tu vlastně děláte?" napadlo mě nejednou.
"Nó …" začala Šárka, prostrčila se kolem mě, popadla Olivera a začala prozkoumávat celý náš dům.
"Co-co to děláš?"vypadlo ze mě překvapeně.
"Kontroluju, jak to bydlíte." odpověděla Šárka přes rameno.
"Promiň je to blázen."usmál se na Lukáš.
Po nějaký chvíli Šárka konečně skončila svojí prohlídku a uvelebila se na křesle v obýváku.
"Dům máte pěkně velký a vcelku pěkný. A já jsem si myslela, že uvnitř to bude ještě horší než zvenčí." kritizovala "No tak, co budeme dělat teď? Slyšela jsem, že vaši odjeli do města a celý dům máte jen pro sebe."
Odkud to sakra ví? Vždyť o tom věděla jen naše rodina a … Tomáš!
"A to víte odkud?" zeptala jsem se, abych se ujistila.
"No to byla jen náhoda. Zaslechla jsem to náhodou, když si o tom tvoji rodiče povídali." To má Tomáš štěstí.
Najednou jsem uslyšela, jak někdo otevírá dveře. "Iris! Okamžitě sem pojď" byla to Stef .
U dveří stála Stef, Tomáš a nějaká malá holka. No ten Tomáš si teda umí vybrat dobu, kdy se objeví.
"Co to má znamenat?" prskala Stef snažíc se zadržet nadšení, že její milovaný Tomáš tak poslušně přiťapkal až k našim dveřím.
"Ahoj Tomáši," pozdravila jsem ho "koho sis to přivedl?"
"Myslíš Stef, která se snaží napodobit Napoleona?" ozvala se holka stojící vedle Tomáše.
Napoleon? To jako ten kocour ve W.I.T.C.H.?
"Tak co budeme dělat?" ozval se Lukáš v závěsu se Šárkou.
"Ty dva jsou tu taky? To jsi už mohla rovnou pozvat celý město." rozčiloval se Stef "A vůbec, kde je prcek?"
"Sežrala ho zlá Nerrisa!" vykřikla ta malá holka nadšeně.
"Klára je trochu …"začal Tomáš, ale pak se zamyslel, jak by mohl větu dokončit.
Takže ta malá holka je Klára .
"Oliver? Ten zůstal na křesle." pokrčila Šárka rameny.
"Nechat ho o samotě."poučila ji Stef a chopila se autority. "Jdeme!"
Všichni jsme se vrátili do obýváku a upřeli jsme pohled na křeslo, které celo prázdnotou.
"Kde žes ho nechala?!"vyštěkala Stef na nebohou Šárku.
"Tady."ukázala Šárka na křeslo.
V to se z pod polštáře vyhrabala Oliverova světlá čupřina a zachvěli celý obličej. Chvíli na nás všechny, tak zíral jako vyoraná myš, ale pak otevřel tu svojí bezednou pusu a začal kvílet.
"Ježiš nemůžete někdo utišit to řvoucí monstrum?"ztěžovala jsem si.
Jako první se o to pokusila Stef, ale nějak to nezlepšila ba naopak zhoršila. Jako druhý se o to pokusil Lukáš, zkusil taktiku s klíčem. Mával s tím ve vzduch, aby upoutal Oliverův pozornost a aby už neřval. Nejdřív to vypadalo, že to vyšlo, ale pak Stef natáhla ruku, aby ho vzala, ale to se mu nelíbilo a znovu začal řvát, jak o život. Pak se do toho vložila Klára. Vyhrožovala mu, že jestli nezmlkne, tak na něho zavolá Nerrisu. Ale ani tohle nevyšlo (zřejmě mu nic neříkalo jméno Nerrisa). Jako další se o to pokusil Tomáš, vzal ho za ruce a začal na něho mluvit: "Nebreč. Mi ti nic neuděláme."nastalo ticho. Žádný řev. ZÁZRAK! "Tak pojď půjdeme se najíst zmrzky, kterou koupila Stef, co říkáš?"
Ani nevím, co se to stalo s Oliverem , ale opravdu šel poslušně s Tomášem za ruku do kuchyně pro zmrzlinu.
"Je úžesněj."řekla Stef zasněně a šla za nimi.
"Kdo?"nechápala Šárka. "Oliver?"
"Jasně, že ne ty troubo."vyhrkla na ni Klára "To mluvila o mém bratrovi."dodala hrdě. Pak se otočila k Lukášovi a řekla: "Tak co, kdy už mě konečně pozveš na rande?"
Rozuměla jsem dobře, opravdu řekla ta malá holka, kdy ji pozve Lukáš na rande?
"Až ze mě bude milionář, pak tě klidně pozvu klidně do Paříže."vymlouval se Lukáš.
"Tak jo, ale budeš mi muset koupit za to dlouhé čekání spoustu plyšáku."řekla nadšeně Klára.
Nemohla jsem se udržet a začala se smát, tady do té doby než mě Klára zpražila vražedným pohledem.
"Če-mu-se-tu-ja-ko-smě-ješ?"řekla Klára a kladla důraz na každou slabiku.
"Ehm … Oliverovi?"plácla jsem první myšlenku, která mě napadla.
"To máš štěstí."a odkráčela do kuchyně.
Najednou jsme všichni; já, Šárka a Lukáš, dostali děsný záchvat smíchu.
"Prosím tě, odkdy tě s tím straší?"vyklouzlo mi, ale hned odpovědi se mi nedostalo, protože v tu chvíli do obýváku vpochodovala Klára s podnosem plně naloženým Stefinou zmrzlinou.
"Tak jo tady nesu lžičky."vykřikla Stef běžící za Klárou. "Přišlí jste v celku pozdě, takže až to sníme, půjdeme dělat večeři."
Všichni jsme se teda usadili kolem stolu a Stef si sedla samozřejmě vedle Tomáše a po dobu, co jsme se nacpávali, po něm házela zamilované pohledy. Probůh, Stef … to, že tě ve stáji objal, nemusí nic znamenat. Ještě štěstí, že si toho nikdo jiný nevšiml. Po té, co jsme to dojedli se všechny holky i s Klárou přesunuli do kuchyně připravit večeři. Avšak tu byl jeden menší problém. Nemohli jsme se dohodnout, co uvaříme. Klára ctěla krupicovou kaši a Stef zase špagety. A obě si trvaly na svém. Já a Šárka jsme radši stály stranou a hrály prší.
"Nevíš jak dlouho už se ti dvě hádají?"zeptala jsem se znuděně. Šárka se podívala na svoje hodinky na zápěstí. "No asi už … počkej … přesně za 3 minuty to bude půl hodina."řekla Šárka, která právě vyhrávala. "Jo a mícháš ty." Ale na to už nedošlo, protože se z obýváku ozval hluk, jako by něco se rozbilo. Přiběhly jsme, co nejrychleji do obýváku. Zastavila jsem se u dveří. Oni ti pitomci rozbili máminu vázu. Byl tam děsný chaos. Kluci byli stále v šoku, Oliver zase brečel a váza roztříštěná na tisíce malých skleněných střípků ležela na zemi s květinami a s vodou. Tomáš a Lukáš se konečně vzpamatovali, ale hned začali děsně histerčit. To bylo podívaná, a to prý, že chlapi nejsou histeričtí.
"Myslím, že by jsme to měli uklidit." Řekla jsem popuzeně. Nejdřív jsme museli odnést Olivera pryč a uklidnit ho. Potom jsme se pustili do práce. Vůbec to nešlo, voda slepovala kousíčky skla a taky by se mohla přilepit na koště. Museli jsme tedy počkat až se ta voda vsákne nebo vypaří. Ale ono nic ta voda tam stále byla. Proč sakra museli rozbít vázu a ke všemu s vodou, to nemohli radši třeba, co já ví, prostě něco jiného? Stef to už šlo na nervy, a tak vzala hadr a přehodila to přes tu spoušť. A ono to opravdu fungovalo, voda se vsákla a my jsme se mohli konečně pohnout z místa. Myslela jsem že to půjde už pak hladce, ale mýlila jsem se. Ty střepy byli naprosto všude. Děsná práce. Po velmi, ale opravdu velmi namáhavé práci, jsme se všichni rozplácli na křesle.
"Mám hlad."prohlásila Klára.
"Žádnou večeři dělat už nebudu."řekla naprosto vyčerpaná Stef.
Já a Šárka jsme jen kývli hlavou na souhlas.
"Ale co teda budeme jíst?řekla sklesle Klára.
"Objednáme si pizzu."připojil se do rozhovoru Lukáš.
"Vy tady máte pizzerii?"vyklouzlo mi.
Všichni se na mě podívali takovým hodně, hodně zlým pohledem. Tomáš popadl telefon a vyťukal číslo do pizzerie. Objednal dohromady pět velkých pizz. Byly to ty hodně velký, ale jak jsme byli všichni hladový, nestačili jste ani mrknou a už a jsme to snědli. Po vydařené večeři jsme si pustili Sněhurku a sedm trpaslíků. A aby to nebylo víc zajímavý, vypnuli jsme zvuk a dělali jsme k tomu vlastní dabing. Musím uznat, že to byla děsná prča. Potom, když to skončilo jsme už byli všichni unaveni a usnuli.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tenny Tenny | Web | 26. dubna 2009 v 21:23 | Reagovat

Plosím další díl....plosííííííííííííííííím;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.