Napiš komentář a chovej se tu hezky :)

Stín - část 1.

23. února 2009 v 21:13 | Aoyama |  Stín


Tak jsem si řekla, že sem hodím po nějaké době další jednorázovku, aby se to tu kapišku plnilo ^.^
Řekla bych, že bude mít dvě části, takže kdyby někdo naprosto nechápal, o čem je řeč, tak se nebojte, nezbláznila jsem se úplně, v další části povídky to (snad) objasním ^.^ teda, pokud napíšete, co přesně nechápete xD takže teď už nebudu rušit a dám prostor těm, kteří si to chtějí přečíst :)
PS: je tam pár japonskejch slovíček (nemohla jsem se udržet O:)) takže na konci by měly být slovíčka přeložená do češtiny ;)





Nikde nic. Jen temnota. Je přede mnou, za mnou… je všude. Snažím se jí uniknout. Ale nejde to. Svírá mě v náručí a nechce mě pustit. Je jako temný, krutý had, který netouží po ničem jiném než mě zabít.

Dostala jsem mířenou ranou do obličeje, neudržela jsem rovnováhu a upadla.

"No. To máš z toho, když pořád takhle dumáš uprostřed tréninku." Okomentoval to sensei drsně.

"Hmmm?" slízla jsem si z horního rtu kapku krve, která se tam před chvílí začala tvořit.

Chutnala příšerně. Ale dokonale mě vrátila do reality.

"Někdo mě praštil," zamumlala jsem si pro sebe, ale sensei to bohužel slyšel.

"No, představ si to. Nebo myslíš, že jsi narazila do reklamního billboardu? Běž se umýt." Hodil po mně balíčkem papírových kapesníků a já vděčně vyklusala z doja.

Šplíchla jsem si na obličej studenou vodu a nechala ji stékat na podlahu. Co se to se mnou poslední dobou děje? Proč přemýšlím o takových divných věcech?

Vyhlédla jsem z okna. Venku už se dokonale setmělo, nebylo vidět téměř nic. Představila jsem si, jak kráčím venku po chodníku a otřásla jsem se.

Temnota všude kolem mě. Pronásleduje mě jako temný stín. A já utíkám. Nesmyslně, ale přesto. Přeci jen, jsem jen chamtivý člověk, který si váží svého cenného života a nechce ho jen tak vydat nějakému slizkému, plíživému stínu.

Druhý den jsem se probudila v nemocnici. Jako by se mi tehdy na tom záchodě něco stalo…

"Yukari, jsi v pořádku?" Slyšela jsem přes sebe aspoň tisícovku hlasů. Ale pak mi došlo, že je to jen k smrti vyděšená matka.

"Celkem to jde," odpověděla jsem.

"To je dobře." Napnuté svaly v jejím obličeji se pomalu začínaly uvolňovat. Ale pak mě začala zaplavovat mořem otázek a jejich zápornými odpověďmi. Typická Yuuko. Vždy se na něco zeptá a pak si na to sama odpoví. Ani k tomu nepotřebuje nikoho jiného.

"No, sensei říkal, že tě někdo včera na tréninku praštil shinaiem. Možná, že je to otřes mozku. Ale lékaři to vylučují. Nenašli nic špatného, takže tě asi pustí domů, ale já si prostě myslím…"

"Klid, mami. Jsem v pořádku. Můžu jít klidně domů." Odpověděla jsem rychle.

Díky bohu mě z nemocnice brzy pustili.



Temnota. Už je tu zase. Jakmile opustím ochranný práh nemocnice, vrátí se ke mně jako bumerang. Stín se za mnou zase plouží. A já s tím nemůžu nic udělat.

"Yukari?" ozval se táta opatrně, "Právě sis nalila čaj do polévky. To je teď u vás ve škole v módě, nebo co?"

"Hmmm?" zvedla jsem překvapeně hlavu, jak mě otec vyrušil z posvátného zamyšlení.

"Ty jsi duchem úplně mimo!" pohoršila se máma, "Tatínek tady právě říkal, že ho povýšili v práci a ty to vůbec nevnímáš."

"Omlouvám se," sklonila jsem hlavu, "budu pozornější."

"To doufám. Ještě něco jsem chtěl říct…" odmlčel se táta, "Maminka by strašně chtěla jít aspoň jednou po dlouhé době do divadla. A já si říkal, že by to pro mě také mohlo být trochu jako povyražení. Takže ti, doufám, nebude vadit, když tu budeš večer sama."

"Ne, tati. Jen běž a dobře se bav. Děkuji, bylo to dobré," položila jsem na stůl nedotknutou mísu, kde byl ještě pořád čaj smíchaný s polévkou a vyškrábala se od stolu.

Dívala jsem se z okna, jak odchází. Pomalu se mi nořili do okolní tmy a já se cítila, jako by z ní už nikdy neměli vystoupit do světla.

Nořili se do stínu. Stín. Temnota. Obklopila moje rodiče a ukradla mi je. A možná je nevrátí.

Kdesi na chodbě se ozval šramot, jako by tam někdo strnule pochodoval. Jako by se dostával skrz vše živé i mrtvé. Jako by něco hledal. Ne něco, ale někoho. Mě.

Temnota. Temná a neprůstupná. Přesně to jsem cítila, když jsem se plížila k sobě do rozsvíceného pokoje pro baterku. Musela jsem ji najít. Cítila jsem, že je důležitá.

Hledá mě. On. Je tu. Je všude kolem mě.

Nehmatala jsem v zásuvce stolku malou baterku a rozsvítila ji. Právě včas. V tu chvíli lampička na poličce zablikala a v celém domě zavládla dusivá temnota.

Temnota, kterou člověk viděla jen jednou v životě.

Kroky se teď ozývaly všude kolem mě. Nedokázala jsem určit, kde přesně je pochodující. Mohl být ve vedlejší místnosti, ale i hned za mnou. Jak jsem se rozhlížela kolem sebe, baterku rozsvícenou, kroky byly čím dál tím víc hlasitější.

Vzduch jako by byl zaplněný kouřem. Nedalo se dýchat. Aspoň ne v mém pokoji.

Rozrazila jsem dveře a vyletěla ven na chodbu jako namydlená střela. Nevěděla jsem sice, co se děje, věděla jsem jen, že mě něco pronásleduje. Že mě to chce zabít. A že toho možná brzy dosáhne.

Vyběhla jsem z bytu a běžela jsem dál po příkrých schodech dolů. Všude byla tma. Všude byla ta strašidelná nicota, ze které jsem chtěla tak moc uniknout.

V polovině schodů jsem se zastavila a ohlédla jsem se. Kroky byla slyšet tak hlasitě, jako kdyby byly těsně vedle mě. Ale já musela doufat, že jsou dál než se zdá.

Zhluboka jsem se nadechla a vydala se na další zběsilý úprk ke dveřím domu.

Po chvíli jsem uviděla to, co jsem chtěla. Východ. Blížil se, jako spása.

Najednou, jako by mi někdo podrazil nohy. Nejspíš jsem šlápla na vyviklaný schod. Ale i to stačilo, abych neudržela rovnováhu a spadla.

Baterka mi vyletěla z ruky a s třeskotem dopadla na zem. A naposled zablikala.

Vyděšeně jsem se škrábala na nohy, ale docílila jsem jen toho, že jsem znovu spadla ještě níž.

Podařilo se mi otočit hlavu a to poslední, co jsem spatřila, byly obrovské, krvežíznivé oči.



Dojo - tělocvična

Sensei - oslovení, které se dá použít pro učitele (ale dá se použít i jindy ^.^)

Shinai - bambusový meč používaný v japonském bojovém umění nazývaném "Kendo"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LG LG | 24. února 2009 v 10:04 | Reagovat

HaHaHa ... sory ... viš co tu seště chybí? ta hudba, jo přesně to tu chybí to by nabylo ještě hrůzostrašnější atmosféru HaHaHa ... sory ... moc pěkný :) jako vždy ... už nwm co napsat, možná jen to ... DEJ SEM IHNED DALŠÍ ČÁST!!! :DDD jsem magor, ale to asi dělá ty litry čaje co do sebe liju xD Další, Další, Další "Jooooooooo!" ... sory xDD

2 Loki Loki | 24. února 2009 v 11:15 | Reagovat

Mooooooc hezký ...takovej horror.... počkej a ted sez tech očí vyklube James, nebo Laurent( a nebo zlej Éďa co pije lidskou krev:D:D:D). A nebo Mari :D:D:D:D a zachrání tě před zlým hajzlem no táááák. Jsem si myslela, když jsem to četla na začátku, že se tam objeví Mari a že je to z tvéjhpo pohledu :D:D:D náááádhera:)

:) další kapitolu

3 Aoyama Aoyama | 24. února 2009 v 17:48 | Reagovat

LG-chan: hudba, jo? hudba? a jaká? :D (napsat mi přesněji jaká ;))

Lokin-chan: hmf, hňmf, hňmhňmch... další kapitolu musím teprve napsat :D

4 Tenny Tenny | Web | 19. května 2009 v 19:32 | Reagovat

Teda to je strašidelnýýý xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.